Pojednání o tom, jak osvobozující a krásné je padnout k nohám svého Muže a zrodit se při něm v Ženu. Článek ze série “Odhalení”, tentokráte o mé cestě od “paní inženýrky” k titulu “žena v domácnosti”.
Žena v domácnosti? Nejsem přeci slepice …
Dva vysokoškolské tituly, podnikatelka, zastupitelka obce, manažerka ve veřejné správě, veřejně činná, celkem dost uznávaná osoba … i takhle by mohl vypadat slovní předobraz toho, kým jsem byla. Až na těžké zdravotní stavy, kdy mi několikrát selhal organismus, super. Co víc si ve třetí dekádě svého života přát.
Být ženou v domácnosti, jak by byl rád můj tehdejší muž? Brrrr. Nepřijatelné. Bezduché. Nebudu přeci nějaká slepice bez názoru, v domácím vězení … čekat až přijde domů.
Vydržel to se mnou devět let, než po mně skočil. A já se mu dnes už nedivím. V desátém roce našeho vztahu jsme se rozvedli.
Nastalo mi období velice zajímavých vztahů. Hlubokých a krátkých. Muži, které bych chtěla následovat já, nechtěli mě. Hledali ženu do domácnosti. Muže, kteří hledali mě, jsem nechtěla následovat já. Chtěla jsem někoho, kdo by mě zvládl. Ne obdivoval.
Žena v domácnosti? On si mě jako zkrotil ?! No neke! Uka.
A pak se jednou ve dveřích objevil JaGa. Přijel k nám na týdenní dovolenou a zůstal čtrnáct dní. Nakonec mě pozval na návštěvu. Zanedlouho to budou tři roky, co jsem poprvé překročila práh svého nového Domova.
Že to byly a stále jsou velice pestré tři roky, to vám nemusím nijak barvitě líčit. Však mě vesměs znáte. A jeho taky. Nicméně stručná charakteristika pro ty, kdo by přeci jen nevěděli: JaGa tichý, klidný, přímočarý, věcný, skálopevný muž. Já divoká, nevybouřená, hlučná, emotivní (možná až citově labilní), se silnými autistickými prvky, věčně někde na cestě ode zdi ke zdi, všude a nikde. No prostě poklad, který byste určitě chtěli mít doma.
Jak to JaGa dokázal … zkrotit si mě … netuším. Je to teprve pár týdnů, co jsem se probrala a uvědomila si to … že se to stalo. Ty bláho!!! Já jsem žena v domácnosti?! No fakt jo, normálně jako. Mazec zjištění teda, to ti povím.
A co je ještě daleko větší mazec … já jsem na to vlastně hrdá. Pyšná na něho, že to dokázal, si mě zkrotit. Hrdá na sebe, že jsem si to dovolila. Oddat se mu. Stát se jeho Ženou. I bez papíru.
Krocení divoženy krok za krokem
1) ANO je ANO a NE je NE
Zadarmo to ale teda nebylo. Co všechno si se mnou JaGa užil, to by vydalo na několik dílů rodokpasu … úsměvné i tragikomické historky o tom, jak jsem se při něm učila například:
- Vyrůst z emočně zamrzlého dítěte v dospívající dívku, pak mladou ženu, nakonec v ženu.
- Přijímat a dávat doteky. Nebát se ho.
- Zůstat přítomná v těle při milování.
- Uzdravit si skrze něho svůj vztah k tátovi. A k mužům obecně.
- Pochopit, že fakt mám ty nejlepší rodiče na světě.
- Uzdravit si zraněné srdce z citově velice hlubokého vztahu s Michalem (jeho předchůdcem).
- Přijmout odpovědnost sama za sebe a svá rozhodnutí.
- Nespoléhat na pomoc shůry.
- Umět si říct o peníze za svou práci.
- Pochopit, že NE je NE.
- Vyzdravit si dělohu.
- Smířit se s tím, že nejsem a už ani nebudu matkou narozených dětí.
- Zaměřit pozornost jen do jednoho ohniska. Nemít neustále nějaká želízka v ohních okolo.
- Dotahovat věci do konce.
- Nebát se tmy.
- Chápat hodnotu peněz.
- Hospodařit. S penězi, se surovinami, s energiemi, s vodou. Ale s tou mi to ještě moc nejde, vždyť jsem přeci delfínice J J J (napovídá JaGa).
- Pochopit, že když mi říká, že jsem u něho Doma, tak to myslí vážně a je to pravda.
- Nezpochybňovat jeho rozhodnutí.
- Smířit se s tím, že co jednou řekne, to platí. A že své slovo nikdy nebere zpátky.
- Přijímat, co mi nabízí.
- Uvědomit si, že mi vždycky nabízí úplně to nejvíc, co v životě má. A že to má opravdu hodně vysokou hodnotu.
Nic z toho jsem opravdu neuměla, neznala, nevěděla. Ovšem myslela jsem si, jak to všechno umím. A myslela jsem si taky, že to neumí on. Že to on je ten, kdo si potřebuje uzdravit svoje věci a že já mám návod, jak na to. Protože se tomu přeci věnuji. A on ne.Taková správná pýcha v sukních, no.
Někoho asi překvapí, že trvalo 2,5 roku, než řekl dost. Protože ano, to je vskutku obdivuhodná ukázka trpělivosti.
2) Stále je ANO NE a NE je ANO? Tak hybaj z domu !
A tak jsem si to na podzim loňského roku zamířila na Čeladnou. Do obce v Beskydech, kterou mě naučil milovat a znát a kam jsem se těšila na společné chvíle života. Jenže on řekl dost, tak jsem tam ty chvíle začala prožívat sama. A jak jsem se toho zprvu bála, bylo to překvapivě úplně super. Chytla jsem hodně dobrý vítr do plachet, tvořila, svoji poradničku rozvinula na plné pecky. Už od studií na vysoké škole jsem byla ekonomicky soběstačná, takže no problem. S JaGou jsme byli v příležitostném kontaktu a mně vůbec nic nechybělo. Připadala jsem si fakt hodně silná a sama sebou překvapená, jak se mi podařilo stabilizovat. A jaká jsem super Žena. Do doby než …
… se objevila ségra. Moje veliká učitelka. Strávily jsme spolu nádherné chvíle, tak jako pokaždé, když jsme spolu. Tvořily, malovaly, relaxovaly u řeky, konstelovaly, pracovaly na vyzdravení témat našeho rodu. Krása. Jenže já jí v jedné konstelaci předala Angelínu, svou geomantickou hůl. Byla to v tu chvíli jen symbolika, akt pro její konstelaci, tak mě nenapadlo, jak hluboké toto gesto bude mít následky.
3) Bez muže a bez domova … a ty stále nic? Tak co to zkusit se zlomeninou ?
Hůl se mi týden na to zlomila. Respektive, byla mi zlomena. Bratrem. Hodinu před obřadem znovuzrození, kterým jsem měla provádět přátele při sestupu do hlubinné jeskyně v rámci programu Jarodnění.
Rozklepala jsem se celým tělem, cestou k jeskyni zakopla o hůl novou, svou podstatou úplně jinou a s ní hupsla do naprosto nových energií. Nastalo pro mě období chaosu. Úplně jsem ztratila veškerou svou jistotu. Pojem o tom, kdo teda vlastně jsem a jaké jsou mé úkoly. Co vlastně dělám. Vtipné bylo, že pár okamžiků po rvačce s bráchou mi samozřejmě psala ségra, to je jasný, jsme v pokrevním propojení. A pár dní na to mi volala s nabídkou, že bych mohla jaro a léto strávit s nimi v Náměšti, u nich na mlýně. S ní a její rodinou. Že bychom mohly společně tvořit a pracovat tam.
V tu chvíli, v prožitcích strachu a vnitřní nejistoty z toho, že nějak moc nevím, kdo jsem, mi to znělo jako dobrý plán. Zavrtat se na samotu k řece Oslavě. Učesat si to všechno trochu. To svoje nitro. Jo. Fajn nápad. Dojela jsem z Jarodnění domů, na Čeladné si sbalila saky paky, vzala karavan a jela.
4) Ztratíš muže, ztratíš domov, zlomíš si odznaky své moci a ty jsi stále ještě happy, jo? Tak že by pomohla finanční nouze? Co?
Netušila jsem … opět … jak náročné období tím pro mě nastane. S dozvuky událostí Jarodnění, bez energie svých beskydských kopců, bez mojí studánkové vody, bez lidí, mezi kterými je mi tak fajn, bez klientů, v cizím prostředí, vydána na milost blízkých přátel, jejichž rodinný rytmus je přirozeně zcela jiný než ten můj. Hrozný. Jak jsem do té doby byla tak hezky rozjetá, i když nově ve svém vnitřním chaosu, tady jsem se najednou úplně zastavila. Citově, příjmově, lidsky … a začala jsem vnitřně úplně chřadnout. O nějakém spolutvoření se ségrou tím pádem vůbec nemohla být řeč. V tom poklusu jejich rodinného rytmu a při mé emoční stopce nebyl žádný prostor pro soulad.
Nicméně pořád jsem tak nějak čekala, věřila, že něco … no a ono nic. Při tom nic jsem se finančně nakonec dostala na úplné dno svých úspor, protože nějakou životní režii přeci jen mám. Musela jsem si přiznat, že jsem faaakt asi v rejži, když mám posledních tisíc korun, jsem v úplně cizím prostředí a vidina jakéhokoliv příjmu v nedohlednu. Pomalu mi docházelo, že svou situaci asi musím vzít vážně.
Měla jsem v tom okamžiku dvě možnosti: využít celou tisícovku na benzín z Náměšti do Janova (z Vysočiny do Českého Švýcarska) a schovat se k našim. Anebo sklopit hlavu a požádat o pomoc svého Muže. Využít v takovém případě z té tisícovky jenom polovinu na benzín pro trasu Náměšť – Havířov a polovinu si nechat jako rezervu.
V záplavě slz a sebelítosti mi to šlo jen těžko, ale snažila jsem se i trochu přemýšlet.
5) Už? Jo? Aha! No a co teď uděláš? K vlastnímu Muži nebo k mamince, co? Kampak poběžíš?
Utéct k našim by mi přišlo dětinské. Jakože se neumím se svojí situací poprat a spoléhám na jejich záchranu. A ta by od nich samozřejmě přišla. Jsou to skvělí rodiče. Ale učím se přeci už dozrát v osobu dospělou. A v Čechách by mi navíc ještě chyběly ty moje kopce. A to poznání mi bohatě stačilo už v Náměšti. Uvědomila jsem si tam, že doma jsem prostě v Beskydech. Že jinde už žít ani nemůžu, ani nechci. A to ani dočasně. Rozhodla jsem se tedy pro variantu B. Sklopit hlavu a požádat o pomoc JaGu.
Jak překvapující pro mě bylo, když řekl: „To víš, že jo. Vezmi Máju a přijeďte sem. Však víš, že jste tu Doma. Něco vymyslíme.“
Nechala jsem karavan karavanem a s Májou a jedním kufrem nabrala směr „Domů“. Jakkoli neuvěřitelné se mi to zdálo, cítila jsem se šťastná a metelila dálnicí na Ostravu jako snad nikdy předtím. Slzy jak hrachy, ale dojela jsem. A dočkala se velice láskyplného přijetí.
Bavíme se o období konec dubna, začátek května tohoto roku. Pár dní před mými 35. narozeninami.
To pětikilo, které jsem měla k dobru, samozřejmě záhy padlo na krmivo pro Máju a další nezbytnosti. A já se poprvé za svůj produktivní věk dostala nejen do situace, že jsem nemohla na své narozeniny vůbec nikoho pohostit. Ničím. Ale dokonce jsem sama se sebou musela hrát hru „protoč si svých patnáct korun“, jak jsem psala v některém z předchozích článků ze série „Odhalení“. Síla, fakt. Došlo mi, jak snadno jsem samu sebe uvrtala do situace úplné existenční nouze a závislosti na pomoci zvenčí. Došlo mi, že nebýt JaGy, tak mám fakt hodně solidní problém.
6) Vybrala sis cestu k Muži? Tak se před ním ale nejprv posaď na prdel.
Došlo mi také, že v takovou chvíli jsem vlastně existenčně naprosto vydaná napospas muži. A jakože mi to JaGa nijak neulehčoval, je vcelku jasné. Jsem přeci ve výukovém programu. A on je výborný učitel 🙂
Spadla mi brada, když mi řekl, s jakou částkou musíme vyjít do konce měsíce a jaká tedy musíme přijmout opatření. Spadla mi brada nejen tou sumou, která na tři týdny pro dva a psa byla opravdu hodně kritická. Ale také tím, s jakou samozřejmostí se JaGa rozhodl podělit o všechno, co má. Nikdy předtím jsme doma otázku peněz takto otevřeně neřešili. A já to tedy nikdy předtím vůbec nevnímala. Poprvé za celou dobu našeho vztahu jsem si uvědomila, jak jsem neskutečně marnotratná a kolik úsilí JaGa asi musí věnovat tomu mé rozmary vybalancovat.
Nastalo pro mě období „sezení doma na prdeli“, abych tak řekla. Něco takového jsem nikdy předtím nezažila. Většinou jsem si uměla vlastní prací zajistit dost peněz na to, abych si mohla dělat, co jsem chtěla. Lítat po kurzech, seminářích, festivalech, návštěvách, kavárnách a podobných aktivitách. Ale teď prostě ne. S tou obrovskou vnitřní nejistotou, přetrvávajícím vnitřním třesem, neschopností manévrovat s autem, de facto ve stavu vnitřního rozkladu … prostě ne.
7) Seď a uč se
Přesto jsem ale zažila i v takhle těžkém období několik velice tvůrčích momentů s přáteli, které mi pomohly udržet hlavu nad vodou. Dobíhal nám kurz automatické kresby, prováděla jsem přátele obřadem uctění života na Megoňkách, konstelovali jsme, dostalo se mi cti lektorsky se účastnit krásných setkání s pečujícími rodiči v rámci mojí osobní tématiky „autismus“ a podobně. Ale budu-li k sobě naprosto upřímná … nic z toho mě netěšilo tolik, jako „sedět doma na prdeli“, věnovat se sobě, JaGovi a tvořit. Dávalo mi to totiž prostor pro vnitřní ztišení se. Nedobrovolně povinný prostor zklidnit se, nejančit, nelítat, uklidnit se do reality života a přítomného okamžiku. Jen tak být.
Uvědomila jsem si, jak moc mě to těší, být doma. Protože jsem najednou začala vidět ten smysl. JaGa mě provedl procesem postavení své vize pro tento rok, ve které jsem si tak nějak učesala své aktivity a cíle, kterých chci dosáhnout. Uvědomila jsem si, co už mohu pustit, protože to nepotřebuji a naopak, na čem můžu stavět pevné základy nového věku. A že toho musím ještě hodně udělat, abych si posbírala všechno své bohatství a prostředky obživy, rozptýlené bez mého osobního dohledu do všech možných koutů republiky.
8) Posbírej své hodnoty
Že to bude ještě běh na dlouhou trať, to mi ukazuje třeba Mirjen, můj andělský karavan. Trvalo měsíc a půl, než jsem si dokázala našetřit na cestu a dojet pro ni s pomocí mých přátel zpátky do Náměšti. Ale povedlo se. Je na Čeladné. Jakmile si dám dokupy i další věci, přijde snad na řadu čerpadlo a 55 metrů šestižilového kabelu, abychom Mirjen zase mohli uvést do provozu. Teď je ale na pořadu dne cesta do Čech, uspořádat si jiná životní témata definovaná ve vizi. Jupííí. A už mám konečně i lístek na vlak. Pokrok.
Díky JaGovi se mi tedy zásadně změnil náhled na hodnoty, které sama tvořím. Jak důležité je nehazardovat s nimi a nepouštět je zbytečně z rukou. Jak důležité je poskládat z veškerého svého bohatství (movitého i nemovitého, duševního i duchovního a taky ze všech životem získaných zkušeností) pevné základy pro sebe a pravidelný rytmus svého života. Oscilovat kolem středu. Nelítat ode zdi ke zdi, od mantinelu k mantinelu.
Proměnil se mi také náhled na hodnoty, které tvoří On. A začala jsem si uvědomovat, jak neskutečně moudrý a rozvážný je tento Muž, kterého mohu a chci následovat. A začala jsem také vnímat jeho potřeby. Konečně. Nikoli jen hlavou, nikoli jen srdcem, ale celým svým tělem. Buněčnou strukturou svého těla.
9) On je tu pro tebe. Pracuje do úmoru, abys při něm kvalitně žila. A ty? Kde jsi ty, když přijde domů?
Začaly ke mně dopadat jemné záchvěvy bolesti a svalové únavy jeho těla, které by nikdy neprojevil navenek. A já najednou začala vnímat, jak moc se ho chci dotýkat. Jak moc chci hladit jeho ruce a děkovat za to, že tolik pracují. Jak moc chci hladit jeho ramena, záda, paže, protože vím, kolik pohybů za ten den vykonaly, abychom se mohli mít tak dobře. Jak moc chci mačkat svaly na jeho nohou a líbat jeho chodidla … s radostí, že prostě je. Jak moc se s ním chci milovat a vnímat, jak tím z něho odchází veškeré napětí prožitého dne. Jak moc chci vymýšlet, čím ho potěšit a nasytit. Jak moc chci být doma v okamžiku, kdy přijde … a radovat se z každého našeho obejmutí na přivítanou.
10) Tvoje radost, jeho radost. To ON dobře ví. A co ty? Víš to?
Vidím na něm starosti, vidím, jak pořád přemýšlí nad tím, jak všechno ufinancovat. Vidím, že vymýšlí a hledá alternativy, účastní se každé brigády a nejradši by mě na ni pro svůj klid taky poslal. Ale také vidím, jak moc věří tomu, co dělám. Jak moc vnímá důležitost toho, co tvořím pro sebe, pro nás, pro vás, pro ostatní. A vidím, jak ze sebe vydává maximum, aby mi to dopřál. Tu radost z tvoření, radost z každého klienta na automatickou kresbu, radost z dobře odvedených konstelací, radost z každého namalovaného i prodaného obrazu, radost z každého článku, který pro svoji sebereflexi i vaši inspiraci na cestě sebepoznání napíšu, radost z každého lajku či srdíčka u mých příspěvků na facebooku, radost z každého hezkého slova, které ke mně vysíláte. Vnímám totiž, jak ví, že je to právě moje radost, která pak prostupuje i jím.
Takže jsme vlastně taková radující se domácnost. Jakkoli omezená v tom, že si nemůžeme dopřát všechno, co bychom chtěli. Ale baví nás to … se s tím prát. Společně. Je to společenská hra plná dobrodružných nástrah a poutavých výzev. A já vím, že JaGa dělá moc a moc proto, abychom se měli co nejlépe.
11) Žena v domácnosti? Žena rytíře.
A vůbec si nepřipadám jako slepice bez názoru v domácím vězení. S tím odstupem se této úvaze musím zasmát. Vycházela z nezkušenosti, no. Vědět tehdy to, co dnes, řešila bych své věci zcela jistě jinak. Ale taky bych nejspíš byla mentálně o patnáct let dříve stará. Chyběly by mi ty prožitky a zkušenosti. Chyběla by mi ta škola pokory a úcty. A chyběl by mi JaGa.
Uvážím-li, jaká jsme dnes krásná domácnost dvou hluboce se milujících bytostí, jsem vděčná, že se mi ten život vyvinul, jak se vyvinul. Jsem vděčná za všechno poznání, kterého se mi na mé životní cestě dostává. Jsem šťastná za svůj současný prožitek archetypálních rolí Muže a Ženy.
Jsem vděčná za ten pád k nohám svého Muže, protože jsem jen a jen díky tomu poznala, jak galantní rytíř to ve skutečnosti je. Vždyť vlastně ani na chvíli nepřipustil, abych v tom blátě zůstala. Podal mi ruku, bez váhání mě zvedl až nad hlavu a vysadil na svého koně. Odvezl mě do tepla a dal mi příležitost ten oheň jeho domácího krbu udržovat.
Uffff. Tak takový teda je … můj Muž … má-li tu příležitost. Takový teda asi je … archetypální Muž.
A to stojí za odhalení, dámy. Z celého srdce Vám to doporučuji prožít, zažít a když Vám to sedne, tak to skutečně i žít. Roli milující ženy v domácnosti. Jak obrovský dopad to má a kam vidím, že se tím posunul i můj muž, o tom se s vámi moc ráda podělím zase někdy příště.
S láskou a úctou
BaRu-Aru *Amarelis
Tento článek je ze série mých textů se společným názvem „Odhalení“ z webu Andělská pošta.
V sérii „Odhalení“ jsem dosud publikovala: