Pojednání o tom, že když je Bůh Otec, tak má smysl stoupnout si k němu zády. A čím dřív to udělám, tím spíš předejdu vlastní záhubě.
Text je zacílen na všechny, kdo se tzv. nechávají vést a otevřeně přijímají vše, co jim příchází do cesty. Prostě na ovce, jako jsem já.
Článek je ze série “Odhalení”
V hluboké úctě, s láskou a vděčností, přijímám, odevzdávám, naslouchám, následuji… také to máte ve slovníku? A kam jste s tím došli?
Ptám se čistě ze zvědavosti, abych si sama o sobě udělala obrázek.
Nebojím se totiž přiznat, že já jsem s tou pokorou a úctou a božím přijímáním došla někam, kde byste mě nečekali. Ano, přesně tam. Do prdele, přátelé. Trochu jadrné, ale jediné přesně výstižné.
Žádné bytí v proudu hojnosti. Poslední 3 měsíce před 35. narozkami úplná stopka. Hra “protoč svoji pětikorunu”. 15 Kč pro sebe i pro Máju na 5 dní. Bez stabilního domova, v karavanu. Protože znamení.
Ha ha ha …
Že kecám, protože vlastním půl vesnice pozemků a nemovitostí v turisticky atraktivní lokalitě, sama si žiju někde na zámečku a s karavanem se toulám letní krajinou jen tak pro radost?
Ne, nekecám.
Protože když nedržím svůj život ve svých rukách (rozuměj: když bezmezně přijímám, co ke mně přichází a následuji znamení, která k tomu dostávám), tak mám ve skutečnosti uplný kulo hulo a ne všechno tohle bohatství, které mi život přináší.
Jakkoli se teď můžeme rozvášnit v debatě o tom, co je bohatství, já se v tuto chvíli bavím čistě o majetku, o penězích a o materiálních hodnotách. Protože když máš hlad, tak se chceš najíst. A dneska se nejlíp najíš za peníze. Takže si nemusíme hrát na schovku – na lovce mamutů, sběrače bobulí a falešné askety. Pojďme si otevřeně přiznat, že za 3 koruny na den člověk se psem nevystačí. A jakože psy nesnědla ani výprava na severní pól vedená Čechem Karlem Němcem, pokud je mi známo od Cimrmana, ani zde pokus o rádoby vtipnou polemiku nevyjde 🙂
Učení – mučení
K čemu mě to ale vedlo. A stále vede? Ta existenční nouze. K jakému poznání? Co jsem měla příležitost pochopit?
O to se postupně podělím v několika textech.
Teď ve zkratce řeknu:
Hodnoty … materialní i nemateriální … téma 3. čakry. Mužský princip naší společnosti. Otec.
V tomto textu se tedy zaměřím na otce. Respektive na Otce. Prostě na ně dva.
Otec nebo Otec? Táta nebo Bůh? … a není to ve finále jedno?
Ne náhodou mi v době uplné existenční nouze přišel do života prožitek Velkého třesku s jeho úplným pochopením. Stalo se tak den před mými narozkami. 12.5.2019. Příležitostně popíšu. Nechme si to na jindy.
Prožitek byl následovaný korálkovými konstelacemi na téma “Už si chci dát klid”, které jsme uspořádali s přáteli. To možná také popíšu jindy.
Co ale popíšu teď, je zkrácený výstup toho všeho. Ať toto pojednání není chaotické a zbytečně dlouhé.
Tedy:
Jaká zajímavá souhra okolností, že vše, co jsem v korálkových konstelacích otevřela, mělo úzkou souvislost s otcem (tátou) a skrze něho s Otcem (Bohem). I naopak.
Až do prožitku Velkého třesku jsem nikdy nevnímala, že spojitost mezi mnou a Bohem není jenom na duchovní úrovni. Že je to vztah i na buněčné / atomární úrovni. Tedy stejný vztah, jako s vlastním tátou.
Až do korálkových konstelací jsem nevnímala ani to, jak hluboké je spojení mezi Bohem a otcem … skrze všechny ty moje blbiny, co si se mnou táta užil, a z nich plynoucí životní ponaučení, kterých se mi dostalo … abych stejně nakonec pochopila, že je to vlastně Bůh, kdo mi ta ponaučení skrze toho tátu dává.
Prostě mě to dřív nenapadlo, že Bůh je fakt i otec (nebo chcete-li Otec) – jakože na té buněčné / atomární úrovni. Přestože to člověk slýchá všudemožně. No ale uznej. Je ti to srozumitelné? Mně vlastně vůbec ne.
Nenapadlo mě tedy ani to … za celou dobu, co pracuji se systemikou v konstelacích … že tím pádem pro mě – z mého úhlu pohledu – má Bůh systemicky stejné místo jako táta. Tedy: v zádech. Abych se mohla opřít o jejich zkušenosti, procítit jejich sílu a moudrost, získat vědomí sebe sama skrze mužský princip svého rodu.
Chaloupko … k lesu čelem, k Ivanovi zády !
O tátovi jsem to věděla, že mohu svobodně a zdravě kráčet životem kupředu jedině tehdy, když tohle všechno výše popsané přijmu jako dar a přestanu na něho hledět v očekávání, že dostanu ještě něco víc … anebo, že ho budu snad od něčeho zachraňovat, jak my (děti svých rodičů) obvykle rády děláme, abychom za to dostaly jejich pozornost. Prostě, že žít můžu jedině tehdy, když přestanu civět vzad, stoupnu si k tátovi se vší úctou a láskou zády a podívám se před sebe. Kam vlastně jdu. Což je ideálně směrem vpřed, do života. Čelit tomu životu a předávat jej dál. To dává logiku, je to láskyplné a zcela srozumitelné.
Ale že tohle samé mám udělat i v případě Otce (Boha)? To mi nikdy nedošlo. Postižená naučeným upínáním zraku vzhůru při rozmluvě s anděly, při modlitbě atd. … mi nikdy nedošlo, že ani tehdy se nedívám do života a nemůžu svobodně a zdravě kráčet vpřed, když koukám nahoru. Koukám tam nahoru, někam se tam modlím, uplně všechno tam někam odevzdávám (tedy nejspíš i svou vlastní moc), pak s pokorou a vděčností přijímám, co mi shůry přichází … neustále čekám na znamení. A jakože ta znamení přicházejí, to je jasné. A jakože se podle nich dá docela dobře fungovat … do doby než …, to je taky jasné… Taky asi máš tu zkušenost, že … ?
Jestli jo, tak z toho zkus rovnou vyskočit, protože po pár letech nejspíš stejně zjistíš, tak jako já, že se jen točíš v kruhu. Že ty se točíš v kruhu. Sám/sama sebe. Anebo ještě lépe … tak jako já … jdeš postupně sestupnou spirálou. Tedy dolů. Anebo jestli chceš, buď si v tom. Ale já už to teda nechci. Pořád se někam nenápadně propadat a pak se pracně šplhat zpátky, když přijdu na to, že jsem na dně.
Chaloupko … ke mně čelem, k lesu zády !
Takže suma sumárum – rozhodla jsem se po tomhle “prozření”, že už k Bohu nemůžu vzhlížet vzhůru, obracet zrak někam k nebi a odevzdávat věci bůhví kam. Kdepak. Musím koukat dopředu. Určit si cíl a směr. Už potřebuji zúročit všechny své dosavadní zkušenosti, poznatky, prožitky, držkopády i vzestupy tím, že se pokusím udržet opratě svého života ve svých rukou. A vím to … že jsem toho schopna. A možná, že jen díky Boží pomocí, které se mi dostává skrze pozemskou moudrost, zkušenost, poznání … i nadpozemské zázraky. A vím to, že uspět ve svém počínání mohu jedině jako láskyplná součást celku. A jsem za to vděčná. No ale dávkovat a řídit si to můžu a chci a budu prostě já. V čele toho svého celku.
V čele. Protože já si nemám komu stoupnout do zad. Zejména ne v roli otce 🙂 Pro mě bonus, pro nenarozené následníky štěstí. Aspoň se totiž nemám za koho schovávat … jak je v naší společnosti pro rodiče mojí generace (35- 40 let) tak typické. Schovávat se za děti. Stačí se porozhlédnout třeba jen po profilovkách na facebooku, na whatsappu a tak dále, kolikrát namísto sebe vystrkujeme do přední linie své děti. A jakože to samozřejmě dělám v nějaké formě i já. Schovávám se za Máju. Někdy. Ale s ní mi hra na schovku ty opratě života z rukou už určitě nevytrhne 🙂
Kopnutí do zadku jako impuls pro život? Božííííí !
A tak si troufám říci, že se – svým Mozartovským věkem počínaje – konečně otáčím k Bohu zády. Jsme tak domluvení. Říkáme tomu spolu motivační kopnutí do zadku. Já se správně natočím, on se rozmáchne a kopne. Je to od něho takový otcovský dar k narozkám – impuls pro život.
Protože tak jako táta už nemá důvod vodit mě mými vlastními cestami za ručičku, tak ani Bůh nemá důvod mě někam vodit. Dělá to jako táta – dává mi k dispozici své rady a životní zkušenosti. A nakolik je přijmu, uznám, využiji, to už je přeci na mně. Na mé svobodné volbě a na vlastním uvážení.
Z tohoto pohledu si tedy troufám tvrdit, že něco takového jako Boží vedení snad ani není. Nemůže být. Jsou “jen” ty láskyplné kopance. Které táta neudělá, ale Bůh klíďo. Ještěže jsou tak sehraná dvojka 😉
Panebože … pank už zase vládne světem … jak křičela v konstelaci jedna z mých krásných částí duše
Ano. Je klidně možné, že se mýlím a na cestě za poznáním této sutečnosti si zase pěkně namelu. Ale tak už to u nás – rebelů systému a řádu, co neustále objevují, jaké jsou vlastně ovce – chodí. A já to beru.
Protože mít Boha v zádech, to je frajeřina na ntou. A do toho alespoň na chvíli jdu. A ty?
S láskou a úctou
Anděl Panker svéhlavé BaRu-Aru
Článek je ze série “Odhalení”.
V sérii “Odhalení” jsem doposud publikovala: