Starší generace čtenářů jistě v názvu odhalily parafrázi na pohádku Boženy Němcové „Jak se Honzík učil latinsky“. Kratochvíli s pohádkovou knihou či učebnicí latiny ráda přenechám Vašemu studijnímu nadšení, ale název využiji k tomu, abychom se v následujících řádcích společně vypravili na krásný beskydský vrch s názvem Čantoryje.
Článek dnes záměrně neřadím do seriálu „Až se příště narodím, budu lesní vílou“, s jehož pomocí jsem Vám už představila jiné beskydské skvosty (např. obří gule Megoňky nebo naši druhou nejvyšší horu Smrk). Důvod je prostý. Čantoryje je takový krpál, že se mi při výstupu omezily myšlenky jen na: „levá dva-tři, nádech dva-tři – pravá dva-tři, výdech dva-tři …“ 🙂 … takže jsem si na nějaký eko-motiv seriálu ani nevzdychla.
Překonat se a vystoupat tím krpálem až nahoru mi ale nakonec stálo za to a srdíčko radostí zaplesalo i bez úklidu. Článek tedy tentokrát nemá žádný samozvaně osvětový podtext. Chci Vám prostě jen popsat hezký výlet a třeba Vás i inspirovat k objevování krás, které máme hned za humny 🙂
Krátkou procházku tak na hoďku a půl, prosím … aneb kouzlo výletů, které plánují muži 🙂
Na Čantorku jsme se vypravili s JaGou a kamarádem Jiřanem v pondělí 20.8.2018. Hned druhý den po naší společné procházce na Megoňky (viz článek: Na Megoňky s flaškou v ruce) a necelé dva dny poté, kdy jsme si s JaGou udělali „nenáročnou“ podvečerní cyklovyjížďku na švestky a meruňkové pivo. Takže je jasné, že jsem si po tomto „maratonu“ vymodlila už „jen něco lehkého – asi tak na hoďku a půl a pokud možno po rovince, jo?“.
Kluci to vzali vážně a přišli na mě s Čantoryjí – se slovy, že tam jsem ještě nebyla, je to jen 5 kilometrů, rovinka sice nic moc, ale že začneme a skončíme na Ovečce, kde to mám ráda. No uznejte sami: takovým argumentům se nedá odolat 🙂
Abyste tomu rozuměli, u nás totiž vždycky plánují a domlouvají výlety muži. Já se v osobním i kolektivním zájmu raději moc nezajímám o podrobnosti a zpravidla se spokojím jen s informací, že někam jdeme, co přesně si mám vzít na sebe, abych to přežila a jestli mám připravit sváču. JaGa nám vždycky nějak po horalsku sbalí batoh a jdeme. A výlet je v jeho (nebo v Jiřově) režii vždycky perfektní. A to dokonce i v krizových situacích, kdy nestačím žasnout, co všechno JaGa z batohu vyloví pro to, aby mě stabilizoval nebo nějak ukočíroval naši základní pohodu.
— Zde malá poznámka pod čarou: O mém tříkrálovém prvovýstupu na Lysou horu při teplotě -23°C s rotvajlerkou Májou v zádech si historky na toto téma a JaGův bezedný batoh vyprávíme dodnes 🙂 Od té doby ovšem všechno ostatní přezdíváme slovem „procházka“, takže je někdy hodně těžké rozeznat, o co skutečně jde 🙂 —
I Čantoryje se v JaGově a Jiřanově podání jako procházka opravdu zatvářila a já se ráda nechala zlákat k dalšímu společnému dobrodružství. Co na tom, že těch 5 kilometrů bylo řečeno jenom v jednom směru a vlastně bez přestání do kopce … natolik je už přeci znám.
Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide … ?
Jak jsem zjistila cestou, Čantoryje je prý nejvyšší česká hora Slezských Beskyd. Pozor, píšu Slezských Beskyd. K tomuto prvenství jí tedy stačí nadmořská výška „pouhých“ 995 m. Zaostává tak přibližně o 241 výškových metrů za Velkou Račou, nejvyšší horou Kysuckých Beskyd a o 328 výškových metrů za Lysou horou (1323 m n.m.), nejvyšší horou Moravskoslezských Beskyd. A to možná nevíte, že nejvyšší horou Oravských Beskyd je s nadmořskou 1725 m n.m. Babí hora (Babia Góra). Zřejmě totiž nejsou Beskydy jako Beskydy … nebo co 🙂
Nevím, jak to máte vy, ale já ať vylezu kam vylezu a vidím tu krásu přede mnou a okolo mě, tak užasle vyhrknu: “To máme ale krásnou zemi!” A vlastně je mi úplně jedno, jestli to říkám směrem k Oravě, Kysuci či Frýdku Místku. V takových chvílích mi i nějaké státní hranice přijdou vlastně úplně směšné.
Vylezte na Čantorku … a pochopíte 🙂
No a kudy tudy?
Od pštrosů nahoru okolo šípkového keře a pak pořád za nosem. Mrkněte do mapy … zde.
V tomto bodě článku nastává předěl pro čtenáře netrpělivé a pro čtenáře shovívavé. Netrpěliví mohou v zájmu zachování vnitřního klidu následující statě klidně přeskočit až k nadpisu “Praktické postřehy pro úspěch výletu”. Ostatní (shovívaví a tolerantní čtenáři, zvědaví na to, co nás cestou potkalo … anebo zvyklí na můj styl psaní) nechť klidně pokračují dál. Textu je dost 🙂 🙂 🙂
Hlavu do písku, nebo nohy na ramena? … aneb výlet s pštrosem v zádech
Relativně nízká nadmořská výška Čantoryje nemá vůbec žádný vliv na intenzitu stoupání (bléééé) a už vůbec na krásu rozhledů (jéééé). Rozhledy může člověk vnímat a obdivovat už cestou. Nejen z vrcholu. My jsme pro výstup i sestup zvolili Rytířskou stezku. Přišli jsme na ní po neznačené místní cestě z Nýdku – Koutů, od zdejších skokanských můstků. Je to nádherná cesta, lemovaná šípkovými keři, spoustou ostružin a ovocných stromů. Jít tudy v čase dozrávajícího léta je prostě paráda. Bohatá úroda, rozkvetlé louky, otevřené výhledy po krajině … A když budete mít štěstí jako my, popovídáte si i se pštrosy všech možných velikostí. Přes ohradu takový rozhovor ale bohatě stačí 🙂
Zastavte se a vyslechněte příběh stromu-rytíře
Někde za křížením červené Rytířské stezky s cyklotrasou 6086 (mám pocit, že to bylo mezi Bájným rytířem a studánkou na Padové) určitě neujde Vaší pozornosti neskutečně zajímavě rostlý strom. Při pohledu na něj je úplně jasné, že si nese nějaký velký životní příběh. Vlastně je jeho kmen asi srostlý ze dvou, kůra je v místě jejich doteku rozpuklá. A obě části kmene mají obličej. Obličeje jsou čelem k sobě. Levá hlava má rytířský nebo možná loupežnický klobouk, pravá hlava dámský klobouk do kornoutu … móda tak z období gotiky? Vyhodnotili jsme s Jiřou, že to vypadá, jako by ten strom poukazoval na nějakou velikou lásku. Rytíř se dvoří své vyvolené, ale nemůže ji mít. Je zaslíbená někomu jinému. Nebo tak nějak. Skoro jako kdyby ten strom zažil spoustu láskyplných okamžiků, ale i slziček. Kdybychom usedli, jistě by nám svůj příběh vyprávěl. Stromy jsou krásné sdílné bytosti. Jenže …
Utekl nám JaGa. A přes veškeré naše pobídky se odmítl vrátit a rozklíčovat společně s námi příběh tohoto stromu-rytíře … Uchlácholil nás slovy, že jsme určitě vybrali ten nejhezčí možný motiv. Tak Vám, milí čtenáři, nezbývá než se spokojit s touto jedinou verzí v mém a Jiřově podání. Dokud strom neuvidíte na vlastní oči. Třeba by Vám pod jeho korunou přišla na mysl i jiná osnova příběhu, kdo ví 🙂 Jestli jste romantici a milujete stromové příběhy, zkuste to. A zkuste tohoto pamětníka i láskyplně pohladit. Určitě Vaše pohlazení a něžnou pozornost moc rád přijme, stejně jako já Vaše příběhy na téma „Strom-rytíř“ 🙂
Česko-polské bratrství pod dohledem unavených gazíků
Vydat se po Rytířské stezce až k chatě, jak navádí rozcestník, je trochu odvážný počin, protože zcela nečekaně jí vpadnete do týlu … a na něco takového nemusíte být zrovna připraveni. Nebo zvědavi. Já jsem při prvním pohledu na ni zajásala, že se cestovnímu ruchu na horách dobře daří, když dělají novou fasádu, ale Jiřa mě vyvedl z omylu, že: „Tenhle nepořádek je tu už nejmíň dvacet let.“ 🙁
Když se nezaleknete a popojdete o kousek výš, zjistíte, že jsou tady, na hřebeni Čantoryje, kousek pod vrcholem, boudy hned dvě – ta neomítnutá česká a hned naproti polská. Prochází tudy totiž státní hranice. V dobré náladě, u piva nebo jahodových knedlíků, se tu potkávají příslušníci obou národností. Češi v polské chatě, Poláci v české chatě, všichni společně všude kolem a na rozhledně. Je to milé.
I my rádi chodíme při túrách do „cizokrajných“ hospůdek a tak jsme se celou cestu těšili na tradiční polský kroketek s borščíkem. Kluci ho dokonce zvolili za jediný dostupný povzbudivý motiv, abych nevzdala výstup na posledním kilometru pod chatou. Motiv to byl sice trochu funkční, ale bohužel vyzněl naprázdno. A to nejen kvůli vyčerpávajícímu horku, které mi sebralo veškerou chuť k jídlu, ale také proto, že jsme ho na polské nabídkové tabuli nenašli. Nechali jsme se tedy zlákat upoutávkou na náš oblíbený „Litovel černý citron“ a zakotvili na české straně. Zezadu neomítnutá, zepředu o něco přívětivější, ze všech stran ovšem chrlící zákaz konzumace vlastních svačin. Zbytečně. Žádnou jsme neměli. Těšili jsme se přeci na cílovou odměnu 🙂
Šaty za maskáče nevyměním !
Pivo bylo výborné. Ale coby cukrová panenka musím říct, že příště si i takhle dobře natočený černý citron nechám raději ujít ve prospěch polského jahodového koláče. V určitém stupni vyčerpání sice člověk přehlédne leccos, ale fakt, že se mě zdejší lavice snažila přemluvit, abych si ji odnesla s sebou na vrchol … a nebyla ochotna se nechat setřást jinak než odtrháváním centimetr po centimetru, ve mně zanechala hlubokou stopu. Scéna to byla srdcervoucí. Až mi bylo té lavice líto. Asi chtěla za lepším.
Moje bílé sportovní šaty s jemnými růžovo-šedými proužky to neprozíravé usednutí na uplakanou lavici sice nakonec přežily bez obtisku na textilii, ale paměťové buňky jsou vůči obtiskům asi méně odolné než bavlna. Takže je mi jasné, že k výdejnímu okénku uvnitř chaty budu ochotna příště přistoupit jedině v mínus třiceti (protože mráz snad trochu dezinfikuje), anebo v maskáčích. Koneckonců, u chaty parkují různobarevné verze zcela upracovaných aro-gazíků, tak tu s tímto outfitem asi i trochu počítají 🙂 Já ale k jejich (samozřejmě zcela zásadní) ztrátě za neprodanou třetinku piva 🙂 🙂 🙂 už dávno nemám ani gazíka, ani ty maskáče a tak v duchu mírového soužití a slovanské vzájemnosti půjdu příště ve svých výletních šatičkách raději prozkoumat k sousedům ten jahodový koláč 🙂
Zemský ráj to na pohled …
Takže závěrem: když člověk přežije výstup, úspěšně odrazí první vlnu pohostinství a dojde k rozhledně, nabídne se mu pohled vskutku nečekaný. Všude samé beskydské kopce, jeden hezčí než druhý.
Vypadá to asi takto: kopce, kopce, kopce, sem tam údolí, pak zase kopce, kopce, kopce, otevřené údolí řeky Wisly, kopce. A všechno jako na dlani. Při dobré viditelnosti možná i se Slovenskem. Prostě: zemský ráj to na pohled. Nekecám. Vyzkoušejte sami, protože neprohloupíte. I já do toho příště půjdu určitě znovu. Ten výhled stojí za nějaké to úsilí.
A praktické postřehy pro úspěch výletu? Začít a skončit na Ovečce.
Zázemí rozhledny poskytuje občerstvení v příjemném bufíku (dobré vědět pro úspěšné odražení první vlny pohostinství pod vrcholem), toalety (dobré vědět dříve než vydáte 50,- Kč při první vlně), nepřeberné množství suvenýrů, pohodu, radost a dokonce i … vstup k rozhledně 🙂 Rozhledna je krásná, vkusná, stabilní, kofola dobře chlazená 🙂 Víc by člověk snad ani nepotřeboval.
My se ale rádi rozmazlujeme, takže něco navíc vždycky rádi přivítáme. A to něco navíc je pohoda konzumního výletníka. Vždycky tedy začínáme a končíme svůj výlet nějakým příjemným posezením. V případě výletu na Čantoryji nám obojí (na startu i v cíli) dokonale splnila Ovečka. Příjemný penzionek pod skokanskými můstky v Nýdku – Koutech. Před cestou jsme si tam dali kapůčo a domácí štrúdl, po cestě nás na nohy postavilo kapůču a domácí štrúdl. Nabídku mají samozřejmě daleko bohatší, ale pro nás bylo to kapůčo se štrúdlem zkrátka neodolatelné 🙂 Stejně jako možnost vlézt si tu do potoka a zchladit zavařená chodidla. A protože jsme cestou dolů závodili s bouřkou, pohodlná křesílka, skrytá pod deštníkem venkovní terasy, dodala naší malé výhře nad počasím punc úplné idyly.
Takže díky za ty drobnosti, které dělají i náročný výlet nezapomenutelně krásným 🙂
Tak ať se výlet na Čantorku stejně krásně vydaří i Vám …
Jo a kdybyste nechtěli jet autem, tak vlakem do Bystřice, odtud s pohodlnou návazností autobusem do Nýdku, z tamního náměstíčka je to k Ovečce kousek a pak už vzhůru na vrchol 🙂
S láskou a úctou
BaRu