Víly, kachny a síla přítomného okamžiku

12 června, 2017

Nedávno si děti v naší školičce malovaly květinové víly a skřítky. Bylo hezké sledovat jejich nadšení a snahu ztvárnit něco tak jemného, jako jsou víly … nebo tak hravého, jako jsou skřítci. Pravda, v některých případech sice nebylo k rozeznání, kdo je kdo … ať na papíře nebo v lavici 🙂 … ale děti se příjemně bavily a budova školičky získala něco na výzdobu.

Když nebudu počítat vílu Amálku a bludičku Agnes, pak je jisté, že podobné bytosti zůstaly mým očím i smyslům doposud skryty. Nechci proto s Vámi rozvíjet úvahu nad jejich existencí, když o nich vím maximálně tolik, co jsem pochytila ze zmíněných večerníčků. Chtěla bych se s Vámi ale podělit o poznatek, jak důležité je vnímat role a úlohy těch, které víly a jim podobná stvoření údajně ochraňují – tedy úlohy rostlin a zejména zvířat v našem životě. Snad mi dáte za pravdu, že s jejich pomocí se můžeme mnohému naučit či si mnohé uvědomit. A nemusí to být zrovna naši domácí mazlíčci, aby nás nějakým tím poznáním či pochopením obdarovali… Můj dnešní zážitek například provázely kachny. Ráda Vám o tom povyprávím i s poučným rozuzlením (nejen o vílách) 🙂 … a rostlinky si necháme na jindy.

Uber plyn aneb poselství od kachňat

Cestou ze školičky jsem se dnes „řítila“ po rychlostní silnici z Ostravy do Havířova. Neměla jsem důvod spěchat, ale pohltil mě takový ten zrychlený stres dopravy. Proto dnes už nerada řídím. Navíc často bývám myšlenkami někde úplně jinde než za volantem, znáte to … No a jak tak v nepřítomném spěchu a zpaměti jedu, vběhlo mi do cesty hejno malých kachňátek. Těžko říct, kde se takoví drobečci na tomto místě ocitli, navíc sami bez vodící kachny … a nejspíš to ani není důležité znát. V tom fofru jsem zaregistrovala snad jen tolik, že jich bylo nepočítaně, byli jemně ochmýření, roztomilí … a zmatení. Stejně jako v tu chvíli já. Nestihla jsem udělat nic jiného než strhnout volant do levého jízdního pruhu, abych je objela … a doufat, že „to vyjde“. Ani jsem se při tom manévru nepodívala do zrcátka, jestli tam něco nejede…

Nejelo, samozřejmě. A tak se ani kachňatům, ani mně, ani případnému nic netušícímu kolemjedoucímu nic nestalo. Bylo to „jen“ takové to upozornění s výstrahou … Uber plyn. Zpomal. Vrať se nohama na zem a do přítomného okamžiku. Prostě jak to tak při těchto kolizích vždycky bývá.

Zábavná hříčka relativity

Auto za mnou tak neřízenou reakci nemělo a vjelo přímo do hejna. Kachňata se – bohudík – pohotově sešikovala na střed mezi kola a tak jim pouze vzdušný vír načechral chmýříčka. Pro řidiče/řidičku toho auta to musela být obrovská úleva, stejně jako pro mě. Kdo z nás by chtěl mít na svědomí zmařený život, navíc něčeho tak hezkého a nedávno narozeného …

Zastavit a situaci s kachňaty nějak pořešit se tam v tu chvíli nedalo. Tak jsem se rozhodla, že se na nejbližším sjezdu otočím a vrátím se. Bylo mi jasné, že je to úplně zbytečný manévr. Nevěděla jsem ani, co tam asi tak budu dělat, kdyby tam ta káčátka ještě byla. Přehrávala jsem si všechny možné scénáře a vnitřně přijala fakt, že tím vůbec ale vůbec nenechávám věci plynout. Potřebovala jsem se zkrátka přesvědčit o tom, jak to s nimi je …

Na cestě zpátky jsem s hrůzou sledovala hustotu provozu a rychlost všech protijedoucích aut a modlila se, ať všechno dobře dopadne. Vzdálenost od sjezdu ke sjezdu se mi zdála nekonečná. Nakonec jsem se ale dočkala a znovu najela do svého původního směru na Havířov. Jela jsem přibližně poloviční rychlostí než předtím, abych „byla připravená“. No a světe div se – kachňata nikde. Jakoby tam ani předtím nebyla. Samozřejmě. Jak taky jinak 🙂

Tetelila jsem se radostí a děkovala „nahoru“ za tak cennou lekci. V započatém tempu a soustředěná jsem setrvala až do konce – no a co myslíte, cesta se mi zdála kratší než kdy jindy. V tom je ta síla přítomného okamžiku a zábavná hříčka relativity.

Než nám něco vběhne do cesty …

Kromě poučení mě pak celá událost přivedla zpátky k myšlence našich druháčků, zda tedy mají i taková nebohá kachňata nějaké své ochránce. Nejspíš ano, když mají i květiny své květinové víly. A když to všechno tak dobře dopadlo. A ať už jsou to víly, skřítci, elfové či cokoli jiného … hlavní je, že to funguje. A krásné je, že ve společném souladu s námi, lidmi.

No ale raději mi nedávejte zas tak za pravdu 🙂 Určitě je lepší žít tak, aby pro nás jiná bytost nemusela nasazovat svůj život, když nás Vesmír zrovna vede k pochopení. Přestože je i ona pod ochranou „vyšší moci“.

Kéž je Vám tedy tato sdílená zkušenost něčím ku prospěchu … například inspirací, proč vnímat svou přítomnost dříve, než Vám vběhne do cesty hejno kachen, kočka, liška, zajíc, srnka, jelen, divočák … chodec, cyklista, motorkář, jiné auto … Nebo ideálně dříve, než Vám vůbec něco vběhne do cesty 🙂

Zkrátka vnímejte obětavá znamení živé přírody, přemýšlejte nad nimi a od srdíčka za ně děkujte … chrání Vás. Tak jako mě.

S láskou a úctou

BaRu

Komentáře:

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *