DEPRESE: nástroj TĚLA k hlubokému oddychu a:

4 dubna, 2021

Nástroj MYSLI k utřídění vlastních hodnot

Vybraly jsme pro vás článek z webu Andělské pošty, původně publikován dne 4.1.2020 na www.andelskaposta.cz

Opět jeden článek ze série “Odhalení” 🙂

Otevřená zpověď o tom, jak jsem se popasovala s depresemi, kde jsem našla jejich příčinu a jak jsem se z nich dostala. Návod pro ty, kdo nevědí, aby věděli … jak poznat, že je někdo blízký v depresích a jak mu včas prospět.

Dnes jsou to tak nějak 3 měsíce, co mezi vámi zase plnohodnotně dýchám a žiju. 3 měsíce, kdy se zase stavím na vlastní nohy a tentokrát konečně cítím, že s pevnými základy. Sáhla jsem si hodně hluboko, abych objevila, kde a v čem jsou moje hodnoty (téma trojkového roku 2019). Abych pochopila, co chci a nechci žít. Abych přijala sebe samu jako úspěšnou ženu a bezdětnou matku.

Moje deprese – můj čas hlubokého oddychu – má cesta k nadechnutí se trvala 7 měsíců a tentokrát nestála naše zdravotnictví ani korunu. I na to jsem hrdá 🙂

  • Jestli tě zajímá, jak jsem se s depresí vypořádala,
  • jestli hledáš inspiraci pro sebe,
  • anebo jestli chceš pochopit sobě blízkou osobu v depresích, pak jsou následující řádky i pro tebe.

Děkuji svému muži, svým blízkým přátelům a rodičům, že mi dali prostor odžít si to a prostě tady v té době pro mě “jen” byli. Bez jejich obrovské míry tolerance a pochopení bych tohle ještě dlouho nepsala.


Deprese. Pojem tak zprofanovaný, že už nám dnes ani nestačí. Pro jeho “obyčejnost” si vymýšlíme poněkud vznešenější názvy typu psycho-spirituální krize. Zřejmě abychom se odlišili, nebo co.

Kdo depresi nezažil, nemá ponětí. Kdo zažil, má k tomu úctu a respekt. Kdo zažil a úspěšně překonal bez psychofarmak, je hrdý sám na sebe, že to dokázal. Tak jako já.

Přestože každý z nás někdy vypustil z úst pojem “mám depku”, jen zlomek společnosti řekne “je to fakt průser a nech mě na pokoji, léčím se”.

Depresovaný není jen depressed, potřebuje hlavně deep rest …

… to je pro mě převratný okamžik chápaní pojmu deprese

Já sama jsem se s depresí setkala nejprve jako nepříliš citlivá pozorovatelka. Přibližně v 18 letech, kdy bráchovi diagnostikovali maniodepresivní psychózu. Ve své nadutosti jsem to nepřijala, jeho diagnózu znevažovala a vnímala ji jen jako jeho nástroj manipulace s okolím. Teprve později, když jsem se následkem opakovaného kolapsu vlastního organismu začala věnovat cestě sebepoznání a brácha svolil, že mi bude studijním materiálem do výcviku životních map, jsem pochopila, o čem jeho nemoc je.

Že anorexie, úplný kolaps organismu, dočasná slepota a jiné projevy mého těla byly ve své době jen jinak projevenou potřebou mého těla upadnout do tolik odmítané deprese, jsem pochopila až předvčírem, když jsem si přečetla článek o tom, jak své deprese vnímá a prožívá Jim Carrey.

Jim Carrey totiž zcela převratně přeložil pojem “depressed” (tedy pod tlakem) jako “deep rest” (tedy hluboký oddych). A to mi dalo obrovský smysl.


Uvědomila jsem si díky tomu, že moje stavy deprese vždycky provázela neschopnost smysluplně ovládat tělo. Ale taky to, že moje neschopnost smysluplně ovládat tělo (v době jeho kolapsu) byl vlastně jen průvodní jev nerozpoznané deprese. Potřeby oddychnout si, zastavit se a urovnat si životní témata.

Uvědomila jsem si, že ta skutečná plná silná mazecovní deprese mohla u mě proběhnout v tom nejširším a zcela ozdravném pojetí opravdu teprve letos, kdy mě tak paralyzovala, že jsem se jí úplně oddala a přijala ten fakt, že prostě nemůžu – opravdu nemůžu – nic. A že musím – zkrátka musím – “odpočívat”.

Odpočívat dávám do uvozovek, protože jen a jen být, uvězněná ve vlastním těle s vlastními pocity, prožitky, myšlenkami, to není žádný odpočinek. To je pěkný záhul. To asi znají všichni, které třeba úraz nebo operace dlouhodobě upoutaly na lůžko. Tak jako mě kdysi kapačky s umělou výživou. Jenže člověk v depresi není ničím viditelně postižený, ničím viditelně upoutaný na lůžko … a přesto nemůže vstát.


Deprese uvede naše tělo do klidu, zatímco mysl vyburcuje k činnosti

Když člověk upadne do deprese, je rád, že se vůbec zvedne a dojde se vyčůrat. A to ne proto, že by nechtěl. Ale proto, že to prostě nejde. Ležíš na posteli, chceš se zvednout, ale tělo tě neposlouchá. Zkoušíš vůlí ovládat prsty na rukou, ruce, nohy … a nic. Prostě nic. Vypnuto. Jediné, co je bdělé, je tvoje mysl. A to nepopisuji žádný stav na houbičkách, žabím jedu a podobných psychotropních sajrajtech. To prostě popisuji úplně čistou, ničím nestřiženou depresi.

Ležíš a chce se ti čůrat. Ale nezvedneš se. A po třech hodinách zjistíš, že se ti vlastně už ani nechce čůrat. Vybrečel/a jsi to. A co jsi nevybrečel/a, to tělo zase vstřebalo, aby doplnilo chybějící tekutiny. Protože ležíš a neovládáš tělo. Nemůžeš se napít.

Jediné, co ti funguje naprosto vytrvale, je mysl. Takže ani neusneš. To prostě nejde. A tobě tím pádem nezbývá nic jiného než se ponořit do hloubi všeho, čím tě tvá mysl provází. Do hloubi pocitů, prožitků, úplně rozházených a divokých myšlenek, které je potřeba uspořádat, oprostit se od nepotřebných a najít smysl v těch potřebných.

Nezazdít to psychofarmaky, nezazdít to útěkem od svojí vlastní žumpy, to je jediný opravdový klíč, jak se skrze depresi uzdravit. Uzdravit se přijetím a usmířením dlouhodobě zcela opomíjených a potlačovaných témat vlastního života.


Potlačená deprese – nácvik na příští úder

Mně osobně doběhla deprese – v tom slova smyslu, jaký většinově známe a přijímáme – začátkem roku 2018. No to jsem ale netušila, že to ani zdaleka není deprese. Tehdy to byl jen nácvik – asi dvouměsíční hra na depresi. Nějaká ubohá neschopnost vstát ráno z postele, prožitek marnosti ze všeho, co dělám a žiju, hodiny nepřítomného stání s očima upřenýma … někam. Tradiční tříkrálový výstup na Lysou horu v délce trvání asi 10 hodin nahoru, protože jsem se ploužila krok sun krok a přes slzy nic neviděla. Jen jsem se snažila “být na nohou” a nějak fungovat, i když to v podstatě vůbec nešlo.

Tehdy jsem svou depresi nepochopila a dostala se z ní stylem “Sluníčkář”. Nešla jsem k ní do hloubky. Nedovolila jsem si to, když jsem viděla, že do ní strhávám i svého muže. Potřebovala jsem ji kvůli tomu nějak zastavit, abych nás z toho vytáhla a předešla “nejhoršímu” – rozvratu našeho vztahu. Což se teda nakonec stejně nepovedlo. Namísto toho, aby pro mě tehdy jen tiše byl, pozoroval, ale neúčastnil se, se nechal strhnout k témuž, pak se na sebe naštval, mě v té zlobě a pudu sebezáchovy zmačkal a jako použitý kapesník zahodil.

Tenhle moment je hrozný, řeknu vám. Když si potřebujete projít nějakým brajglem sebe sama, o kterém vůbec nic nevíte … kde se vzal, proč se vzal, jak hluboká je ta propast, nad kterou stojíte, co vás učí … protože přijde prostě bez ohlášení. Udeří jako blesk z čistého nebe. Na nic se vás neptá a složí vás. No a vy nevíte, co se děje a narazíte na to, že:

  • se váš partner nemůže na vaši bolest koukat a snaží se pro vás najít nějaké řešení,
  • řešení nenajde a začne se z vašeho stavu obviňovat (protože mu nedokážete smyslupně říct, co se děje),
  • prožitek jeho vlastní domnělé neschopnosti vás stabilizovat ho dožene k tomu, že do toho spadne sám a
  • začne prozměnu obviňovat vás ze svého stavu
  • a pak, když už se konečně vy sami upnete na nějakou linku řešení, které jste ve svém stavu našli, abyste si z toho pomohli (motivováni hlavně potřebou dostat z toho jeho), se dočkáte informace, že by bylo lepší se rozejít, protože pro vás není dost dobrý. Ale že nemusíte stěhování řešit hned, stačí až vám bude líp.

Tato startovní vlna mé dlouhodobé deprese, korunovaná rozchodem, mi dala do života potřebu potkat se s divokým delfínem. Nechápala jsem, kde se ta potřeba vzala, ale odněkud se prostě vynořila. Tak jsem ji následovala. Upnula jsem k tomu všechnu svoji pozornost, mé stěhování jsme si nastavili na čas “po delfínech” a depka se – zcela nepochopena a potlačena vlnou euforie z tématu “delfín” – zase někam zanořila.

Vynořila se na konci února, začátkem března 2019 … tedy asi rok poté.


Nová vlna deprese a ztráta víry v sebe samu

Další vlna deprese přišla na přelomu února/března 2019 s tím, jak jsem si víc a víc skrze svoji práci uvědomovala, čemu všemu se ve svém životě ve skutečnosti úplně vyhýbám. V první řadě to byla moje nemoc, v druhé řadě finanční nejistota, ve třetí řadě téma mateřství.

Přicházela víc a víc, když jsem začala vnímat, s jakým úspěchem provázím podobnými tématy druhé, zatímco se sama bojím svěřit se v tom někomu do rukou. Byť třeba jen ke konzultaci. Můj strach byl definován tím, že jsem i u svých vlastních učitelů viděla, jak si do způsobu vedení mé terapie promítají svá osobní témata a limitují mě tím. A přestala jsem jim věřit.

Přestala jsem věřit, že najdu někoho tak silného, aby mě provedl mými tématy bez limitů. Něco podobného, jako když se doktor bojí jít k doktorovi. A přestala jsem věřit, že i já sama jsem tak silná, abych dál mohla provázet druhé a nepromítat do jejich terapie to své.

Tím strachem věřit, jsem tedy i v roce 2019 sebe samu od všeho odstřihla a dostala se na pokraj bídy. Bilance úspěchů mého života se k blížícímu se datu mých 35. narozenin zcukla na karavan jako domov a patnáct korun pro sebe a Máju na 14 dní jako finanční jistotu.

Z prožitku vlastní neschopnosti mě sice různými gesty zachraňovali přátelé. A zcela paradoxně nejvíc můj srdcový muž, který se se mnou tehdy v první vlně deprese roku 2018 rozešel. Jenže neměli tu sílu. Na chvíli mě to sice přešlo, protože mě zaměstnali důvěrou, kterou mi dali a mojí potřebou tu důvěru nezklamat, ale stejně stačil jeden jediný pohled na jakoukoli maminku s kočárkem na cyklostezce před domem a bylo všechno v háji. K nemoci a penězům tak nějak ano, ale k tomuhle práce určitě nebyla klíčem.

No, nebudu to natahovat. S drobnými přestávkami pro nádech trvala ta deprese 7 měsíců. Od února 2019 do září 2019. Provázená neschopností kvalitně ovládat tělo, řídit, pracovat, udržovat kontakt s lidmi.

Cesta z ní vedla něčím, co bych definovala jako “z hrušky dolů”.

Tedy zjištěním, že “samoseto” NE a že “já sama” taky NE.

S pokorou si říct o pomoc a tu pomoc zhodnotit – to je základ … aneb:

moje klíčové kroky na cestě z deprese k tvoření


Na cestě k překonání této vlny deprese a osobní krize pro mě byly klíčové tyto momenty:

1) POKORA – KLÍČ K ZAJIŠTĚNÍ ZÁKLADNÍCH POTŘEB

Fyzicky mě nad vodou udrželi moji blízcí. Musela jsem ale překonat svou nadutost a říct si o pomoc. Nic jiného mi ani nezbylo. Při neschopnosti ovládat smyslupně tělo, auto, pracovat a tedy se finančně jakkoli zaopatřit, mít kde žít a co jíst … to nešlo prostě. Jediné, co šlo, bylo prostě jen být. Ve vnější tichosti a vnitřní prázdnotě … a třídit si myšlenky. Konfrontovat se s nimi. Bez účasti kohokoli zvenčí.

Tohle ale člověk nemá šanci zvládnout, dokud svůj stav nevezme on sám zcela vážně a dokud o svém stavu se vší vážností nevyrozumí své nejbližší okolí. Jinými slovy, dokud nevyšle signál S.O.S. … jsem v prdeli a nedávám to. Je to stav, ve kterém totiž prostě už nezbývá nic jiného, než o tom to okolí informovat a v úplné bídě požádat o pomoc.

Jaké bylo moje překvapení, že se mi té pomoci skutečně dostalo. A jaké bylo moje překvapení, odkud ta pomoc přišla. Nejprve od mého muže (jaro/léto), později od rodičů (léto/podzim).

Bylo až vtipné u sebe zpětně analyzovat ten proces …

  • jak jsem se s tím nejprve chtěla vypořádat “dospělácky” sama,
  • pak jsem dospěla k poznání, že sama to nezvládnu a že to je můj muž, před kterým musím sklonit hlavu a požádat o pomoc,
  • nakonec jsem usoudila, že to ale asi ve skutečnosti byli hlavně rodiče, kterým jsem se styděla přiznat, že jsem vlastně úplně v háji a že jsem to v tom životě nezvládla, jak jsem zamýšlela.

Nebo vlastně … celkově to přiznat především sama sobě, pak před mužem a nakonec před rodiči. Což se teda všechno nakonec stejně stalo.

S jakou láskou a pochopením na mě koukal můj muž, to jsem popsala ve vašem oblíbeném článku “Jak jsem se zaryla nosem do bláta a všimla si, že můj muž má čisté nohy“.

S jakou láskou a pochopením se na mě dívali rodiče, to je slovy nepopsatelné. Táta tehdy řekl jen – maminko, vystěhuj kancelář, potřebujeme tady dětský pokoj. Schovali mě u sebe skoro na 3 měsíce, pomohli mi odfiltrovat všechny nežádoucí vnější vlivy, včetně zvědavých návštěv, a táta mi dal obrovskou ničím nelimitovanou zakázku na práci, abych si u nich připadala něčím užitečná, když budu chtít a potřebovat.

2) SEBELÍTOST – LIMITNÍ STAV KE STABILIZACI ROZHAŠENÉ PSYCHIKY

Psychicky mě nad vodou udržela moje vnitřní disciplína, definovaná nežádoucím pojmem “sebelítost”. Tedy vědomí, že to je stav, do kterého nechci upadnout.

Sebelítost totiž nikdy k ničemu nevede. Jen k marnosti a zatracení sebe sama.

Věděla jsem už z dřívějška, že mám schopnost rozlišit, že do ní upadám. V tom jediném jsem si já sama věřila, jakkoli všichni ostatní mi věřili ve všem.

Jako poznávací znamení sebelítosti jsem si dala, že se srovnávám s hodnotami druhých. Kdykoli se mi tedy vynořila vzpomínka na někoho, kdo má tohle a tohle a žije takhle a takhle, zatímco já tohle a tohle … věděla jsem, že jsem na sestupu do sebelítosti. A tu jsem si zakázala. Sama v sobě jsem si zakódovala informaci: aha, dostavila se mi sebelítost = čas zaměstnat se hledáním řešení, jak dosáhnout toho, co u druhých vidím, pakliže to tak skutečně chci mít a žít.

3) ODHALENÍ A DEFINOVÁNÍ VLASTNÍCH HODNOT

Tohle člověk ve stavu deprese absolutně nezvládne sám … a přitom je to základní pilíř na cestě z deprese (z hlubokého oddychu) ke smysluplnému tvoření a postavení se znovu na vlastní nohy. Pro první krůčky do života.

Ve stavu deprese objevíš obrovitánské hodnoty v maličkostech. Ve všem a ve všech okolo sebe. Začneš nahlížet na sebe a své hospodaření se svěřenými hodnotami úplně jinak. Pochopíš, jak úctyhodné je všechno, čeho dosáhli druzí, co třeba i dokázali vykřesat z ničeho a o co se s tebou dělí, i když nemusí. Dokonce začneš chápat i hodnoty, které tvoříš ty a jak s nimi hazarduješ, když je zahazuješ, neuchováváš, nerozvíjíš.

To všechno začneš chápat a vnímat jako pevnou půdu pod nohama. Ale definovat v tom stavu hodnotu vlastních hodnot a sebe sama – k tomu člověk v depresi potřebuje někoho, kdo ti ukáže rozdíl tvojí a jeho reality. Kdo ti dá pocítít, jakou hodnotu pro něho má výstup tvojí práce a jak moc se to liší od tvé vlastní představy. Prostě někoho, komu věříš, že tě miluje nebo aspoň chápe. U mě třeba to byl táta.

Protože v tomhle stavu se člověk prostě podhodnocuje. Nevěří si. A je super, když si najdeš někoho, kdo ti řekne: “Ano. Ty za svůj výtvor chceš 80,-Kč a já to respektuji. Ale jinde bych za to dal dvojnásobek a ani bych nemrknul. Takže pro mě to má hodnotu určitě 150,- Kč … a ty ti chci dát. Je to pro tebe O.K.?”

Stejně tak jsem ve své osobní tísni začala chápat hodnotu svého času. A začala jsem odmítat všechny, kdo odmítali chápat, že třeba i pouhých 10 minut mého času je v mém stavu strop, který jim můžu a chci věnovat. Úplně nejvíc jsem v létě nabídla kamarádce, která za mnou chtěla k rodičům přijet. Nepochopila to, když jsem jí řekla – ano, ale prosím tě jen od autobusu k autobusu. Je to asi blbé, ale fakt potřebuji vědět, v kolik přesně odjedeš, abych měla svůj klid. Urazila se. Asi nechtěla přijet kvůli mně, chtěla se vypovídat.

To je ale mezi hodnotami to jednodušší … to, co je měřitelné a ocenitelné.

Pak jsou totiž samozřejmě témata, ve kterých ta hodnota definovat nelze, a ve kterých se člověk potřebuje zorientovat sám.

V mém případě nemoc a mateřství.

4) POCHOPENÍ, ŽE V TOM NEJSEM SAMA

Ve své nemoci jsem už dávno objevila rodovou dědičnost. Teprve ale až ve své paralýze a neschopnosti ji vyřešit, jsem začala chápat, že na ni nejsem sama. Že je spousta lidí okolo mě, se kterými se o ní můžu bavit. A že cesta vede jedině skrze jednotu. Když budeme táhnout všichni za jeden provaz. A že jsem to já, kdo k tomu může nabídnout řešení skrze vlastní schopnosti a dovednosti, analýzu, syntézu, autistické vidění a vnímání světa. A že se uzdravím v okamžiku, kdy si o tom otevřeně promluvím s každým, koho se to taky týká a přestanu tak nést kolektivní odpovědnost za rodové téma sama, nýbrž přijmu jen svůj osobní podíl. A začala jsem na tom pracovat. Dalo mi to smysl vrátit se ke své práci.

5) NEBÁT SE VRÁTIT ÚDER, NEBÁT SE ODMÍTNOUT POMOC DRUHÉMU

Mateřství jsem si musela odbrečet, vyřvat ze sebe, pomalovat se u řeky blátem a s huronským řevem vybubnovat do vodní hladiny.

Věty typu: “Jak já ti tu svobodu závidím, když nejsi mámou” anebo povýšenecké: “To my, které vidíme smysl života v mateřství, bla bla bla” … jsem musela od sebe odstrkovat nekompromisním konstatováním: “Jenže ty sis svou roli matky přeci dobrovolně vybrala. Zatímco já následkem narušené krvetvorby děti v lůně neudržela. Tak co to plácáš za kraviny? Být matkou je úplně stejně statečné, jako tou matkou nebýt. Protože být matkou si vybíráš. Nebýt matkou přijímáš. Takže jestli ty si svého rozhodnutí nevážíš, je mi tě líto, ale nechápu to. Proto pro tebe ani nemohu a navíc nechci nic udělat.”

Tvrdé, ale účinné.

6) JÍT RADŠI PĚŠKY, SVOU VLASTNÍ CESTOU A DOVOLIT SI TEN LUXUS … ZMEŠKAT VLAK

Lamentování matek o nedostatku času pro sebe jsem přestala vnímat a zaměřila se na to, jak přijmout fakt, že mně osobně v tématu MATEŘSTVÍ prostě ujel vlak. Ano, a přijala jsem to přesně tímhle … uvědoměním, že mi ujel vlak. A tečka. Nemá smysl za ním někam utíkat anebo ho nadhánět taxikem v další stanici, jako jsem to vždycky dělala.

Jako – ano – podívala jsem se pro jistotu do jízního řádu … a ano – zjistila jsem, že na druhé koleji stojí jiný vlak, který jede v mém směru. A v první chvíli jsem se k němu rozeběhla s nadšením … ale ke svému překvapení jsem do něj nakonec nenastoupila. Prostě: už ne. S úplně stejným klidem, s jakým jsem se kdysi rozhodla už prostě nenastoupit do vlaku z Ostravy na Děčín.

Stála jsem u toho vlaku a věděla, že to rozhodnutí nenastoupit přijímám se vší odpovědností. Rozhodnutí, které je – v případě mateřství – vzhledem k času a mé kondici prostě už nevratné. Rozhodnutí z plné odpovědnosti. S vědomím, že přijde-li v životě okamžik, kdy budu litovat, musím si vzpomenout na tento, kdy jsem si u vlaku naděje sama a dobrovolně řekla: UŽ NE.

Znovunalezená víra v sebe a svou sílu

Bod 6 byl pro mě asi nejsilnějším momentem přijetí, kdy se mi všechno začalo zase tak nějak stabilizovat.

Nevěřila bych, jak důležité to bylo. Jak se mi tím přijetím všechno zklidnilo, usadilo do pohody, deprese odezněla a já se mohla zase znovu nadechnout. S pocitem svobody, uspokojení, naplnění. Poprvé od Tří králů na Lysé hoře v roce 2018 tak nějak … opravdově.

Za svou depresi jsem vděčná, mnohému mě naučila

Neprožít si depresi, která mě takhle paralyzovala a úplně odstavila od všeho, jen těžko bych se při všech svých aktivitách sama zastavila a ujasnila si, co dál. Dál bych lítala od ničeho k ničemu, přijímala, co přichází a žila z náhody.

Takhle konečně už jednou ve svém životě vím – z hloubi sebe sama – co skutečně chci a co ne. Vím, na co mám a na co ne … a rozhodla jsem se podle toho také žít.

Mottem mé nové etapy tedy je:

Žiju to, na co mám – a pracuji na tom, abych měla víc.

Možná trochu workoholické, ale pro mě momentálně rozhodně velmi smysluplné a zábavné 🙂

Vzešel z toho nový webík, tištěný energetický kalendář, plán akcí a aktivit na rok 2020 (porpvé v životě u mě něco definované s časovým předstihem), vím už, kde je mé místo pro život, při kom chci být, kam se chci posunout a jak důležitá je pro mě Mája.

Mně tedy deprese tentokrát velmi pomohla. Odněkud z hlubiny vytáhla to všechno uvědomění, co jsem popsala výše a hlavně taky novou víru v sebe sama.

Proto chci doporučit / vzkázat každému, kdo:

  • na prahu deprese stojí – nepotlačuj to, jdi do ní, poznej, o čem je a co ti přináší. Protože když to neuděláš teď, stejně tě dříve nebo později znovu dožene a nebude se ptát už na tvůj souhlas.
  • se potýká s depresí někoho blízkého – dej mu prostor, netlač na pilu, zabezpeč jeho základní potřeby a nech ho si to odžít. Jinak to bude to o to delší, o co víc se ho budeš snažit probrat k životu. Musí se tím prodrat sám. Vítězství není, když přestane brečet. Vítězství je, když řekne: Díky. Jsme z toho venku.

Kéž je ti tento článek inspirací na cestě ze své hlubiny. Kéž si v něm najdeš nějaký svůj smysl i ty.

S láskou a úctou

BaRu-Aru *Amarelis


Tento článek je ze série mých textů se společným motivem „Odhalení“.

V sérii „Odhalení“ jsem na Andělské poště dosud publikovala:

Uvedené odkazy se budou postupně nahrazovat aktuálními, děkujeme za pochopení. 🙂

Komentáře:

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *