Když auta laškují, je nejlepší zajít na zmrzlinu

28 srpna, 2017

Vybraly jsme pro vás článek z webu Andělské poštypůvodně publikován dne 28.8. 2017 na www.andelskaposta.cz

Někdy mám pocit, že si i auta projevují vzájemnou náklonnost.

Znáte to – něžné ťukance, nečekaná zatroubení, příležitostné pohvízdávání a tak. Běžné věci. I můj Vítek je tak trochu mazlivka. Má to asi po mně, nebo co. Většinou sice nějaké to pohlazení dostane, než že by se o něj přímo zasloužil, ale bývá to i naopak.

Naposledy v pondělí 31.7.2017, kdy neodolal krásné černé Superbce. Směle totiž zaparkovala přímo vedle nás. Před nádražím ve Svinově. Když jsem pak chtěla po celodenním stání na sluníčku vyvětrat Vítkovu kabinu, zřejmě už se déle neudržel a něžně Superbku svým levým křídlem pohladil. Pravděpodobně si řekla i o autogram, protože se jí malým vrypem podepsal do laku předních dveří. Zřejmě na památku společného parkování.

A protože je upovídaný po mně, hned se mi s tím pochlubil, don juan 🙂 V takových situacích si teda většinou říkám, že by mi toho zase tolik říkat nemusel … ale pak si uvědomím, že jak jsem si ho naučila, tak ho mám. Takže co na srdci, to na jazyku.

Zdálo se, že to byl dotek velice něžný a já se opravdu musela přesvědčit otřením prachu, zda jde vůbec o vryp či jen o prachovou stopu. Ale byl to vryp. Rozhodla jsem se tedy přijmout za Vítkovo chování odpovědnost, vryp vyfotila a nechala pro řidiče Superbky omluvný vzkaz za stěračem.

Čestná nebo hloupá?

Uplynulo pět dní než se ozval s informací, že měl auto čerstvě nalakované a že je moc rád, že jsem takhle fér … a že to vidí na přelakování dveří, aby mu to nerezlo. Nechápala jsem, co by mělo reznout. V mém domovském servisu mě totiž ujistili, že na tohle bude stačit jen retušovací tužka. Ale pán stejně trval na svém. Dveře. Málem jsem začala propadat panice. Říkala jsem si, že přeci není možné, abych v tak vyspělé společnosti získala zkušenost, že být čestná rovná se být úplně blbá.

Jsem hrozně moc ráda, že tohle se mi teda nepotvrdilo. Ale takové nějaké rozčarování se nakonec stejně dostavilo, přestože z úplně jiné strany. Ze způsobené škody se nám totiž vyklubalo nedorozumění a z bububu pána nešťastný kluk. Když jsme se potkali a já mu na fotce a následně přímo i na autě ukázala, co myslím já, překvapeně řekl, že toho si ani nevšiml. Když mi pak ale ukázal, co myslí on, vytřeštila jsem oči. Někdo mu opravdu ošklivě podrápal ten krásný nový lak až na plech. Na stejné straně, jako jsme my s Vítkem způsobili skoro neviditelný vryp, jenže tenhle byl na zadních dveřích a bohužel se nedal přehlédnout. Lze tudíž předpokládat, že člověk, který toto poškození způsobil, o něm věděl … jen prostě zbaběle ujel.

 A tak mi na straně jedné spadl kámen ze srdce, že na vryp ode mě opravdu stačí retušovací tužka … na straně druhé se mi ale srdíčko zakabonilo zklamáním z toho, že pořád ještě existují lidé, kteří si neváží majetku a hodnot druhých. Klučina byl jen o něco málo mladší než já. Jsme tedy jedna generace. Generace, která zatím stále nevychází z úžasu nad tím, jak zbytečně pokřivené vzorce se dědí naší společností.

Rozhodnutí omluvit se a přijmout za svůj počin odpovědnost mě sice stálo zmrzlinu a retušovací tužku, ale obohatilo mi čas i srdce o setkání s krásnou bytostí… Co je víc?

Kéž ve svém srdíčku naleznete odpověď 🙂

S láskou a úctou

BaRu

Leave a Reply:

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.