Vybraly jsme pro vás článek z webu Andělské pošty, původně publikován dne 14.1.2020 na www.andelskaposta.cz
Příběh o tom, jak může energetiku ženského těla poznamenat interrupce a jaké následky si životem nese opuštěné dítě.
Žanetu ke mně přivedla neuvěřitelná symbolika a její jistota, že: “to je ona, má průvodkyně”. Děkuji Vesmíru za tuto krásnou synchronicitu a za to, že mi tak výjimečnou ženu přivedl do života. Na kousíček společné životní cesty si teď vzájemně svítíme a já se těším z toho, že vás mohu jejím příběhem inspirovat k akci.
Se Žanetou prostupujeme tématy, kterými nás krůček za krůčkem provází skrze bolest a vnitřní napětí její DĚLOHA, její VAJEČNÍKY a tak nějak ženské orgány obecně.
Co nám dosud její dlouhodobě bolestivý podbřišek prozradil?
3 setkání, 3 sundané vrstvy krunýře
Setkání první: Maminka
V úplném počátku naší spolupráce jsme skrze diagnostickou kresbu a konstelace rozkryly v bolestech dělohy dospělé Žanety její dětský prožitek ztráty a citového odloučení od matky. Prožila ho jako dvouletá holčička. V době, kdy byla matka dlouhodobě hospitalizována v nemocnici.
Ono se to nezdá, ale pro malé dítě, které se ještě potřebuje “držet máminy sukně” – z hlediska energetiky rozumějme “cítit teplo mámina bříška (mateřské dělohy)”, je takové odloučení prožitkem přímého ohrožení na životě. Protože dítě nechápe, kde je máma. Ono neví, že se zase vrátí. Žije přítomným okamžikem. A v přítomném okamžiku je teď prostě bez mámy. A když to trvá dlouho, odezní v jeho vzpomínkách její ochranné teplo (odezní citové propojení s mateřským bříškem) a konečná. Máma je mrtvá. Umřu. Když se pak objeví, nastane úleva, že teda máma není mrtvá a že ani to dítě samo neumře. Ale už je to jiné. Už je tam prožitek traumatu.
Prožitek, který dovedl Žanetu k podvědomému nastavení “módu pro přežití”. To jest přežít strach ze ztráty, ze zimy, ze samoty, z odloučení. Necítit, nevnímat, neupínat se – raději na nic a na nikoho. Jen tiše být a odtrpět ztrátu mámy. A pokud možno to všechno přežít.
Pozn.: Táta v tomto období naneštěstí není dostatečný zachránce před traumatem ze ztráty. Tátova role nabývá na významu teprve tehdy, když je dítě připraveno pustit se máminy sukně. Tj. okolo 3-4 roku věku. Dospělému je jasné, že dítěti se nic nestane, je zabezpečeno, táta se postará. Ale dítěti to jasné není. Protože táta přeci není máma.
Tuto úplně dětskou potřebu malinké Žanety znovu uvidět a citově zavnímat svoji maminku, jsme z bolestivého napětí uvolnily, když se nám podařilo vypustit z těla ven (skrze slzičky), úplně zablokované emoce. Klíč byl obsažen ve větě: “Jsem tu, holčičko moje. Vidím tě, slyším tě, vnímám tě. Mám tě ráda”. A protože děloha, potažmo podbřišek, je centrem emocí, bylo jasné, že jsou to přesně tyto emoce, které se tam ucpaly a zablokovaly a staly se z emocí nemocí.
Při této první vlně naší práce s bolestivou dělohou se Žaneta rozplakala, když si uvědomila, že teď – v dnešní realitě jejího života – je to její syn, koho u nich doma nejvíc bolí bříško. Uvědomila si totiž sílu přenášeného vzorce.
Pozn.: I pro mě samotnou mazec odhalení … že syn může skrze sebe somatizovat problémy uložené v matčiných ženských orgánech. Jakkoli jsou to samozřejmě i jeho somatizovaná emoční témata tím, že žije to samé, co v jeho věku žila a dodnes žije matka, která na něho své vzorce jen nevědomě přenáší. No ale i tak. Uffff. Docela prda teda. To mi dává zase úplně nový rozměr poznání a další střípek do skládačky u syndromu “bolavé bříško”.
Podobně bolestivým prožitkem, který se takto může ukrývat v bříšku jako somatizovaná emoční prázdnota – citové odloučení od matky – je časný příchod sourozence. Zejména, pokud se zárodek nového života v mámině děloze zahnízdí v době, kdy matka své první (respektive předchozí – už narozené) dítě ještě kojí. Kojené dítě totiž logicky potřebuje veškerou energetickou, emoční i potravní výživu matčina těla pro sebe.
Když matka otěhotní v době, kdy ještě kojí, její tělo se kompletně přeorientuje na nový zárodek života a již narozené dítě od sebe – rovněž zcela logicky – všemi dostupnými cestami odstřihne. A to je pro kojené dítě nečekaná prda, na kterou není připraveno. Nastupuje šok a trauma z odmítnutí. A samozřejmě nepomůže v takovém okamžiku už ani to, když znovu těhotná matka své nové těhotenství přeruší. To šokující “zakuckání se” z překvapivě jiné výživy mateřského těla už tam je. Proto by rodiče měli být ve svém rodičovském počínání vědomí a odpovědní. Když už se ale taková věc stane, není nutné se z ní hroutit. Je jen nutné s ní vědomě a citlivě pracovat – ve prospěch vztahu s dítětem a ve prospěch harmonizace citového vývoje dítěte. A to třeba i zpětně. Protože zachránit se dá mnohé a do 12 let věku dítěte ještě i s velkou šancí pro rodiče.
Pozn.: energetická a emoční nezralost dětí přijmout sourozence, když “to rodiče chtějí sfouknout jedním vrzem při mateřské” a s tím související násilné přerušení energetických i výživových potřeb kojeného dítěte je jedním z nejčastěji somatizovaných (tedy zdravotních) problémů u dospělých. O tom si ale povíme zase někdy jindy.
Setkání druhé: Domov
Výše popsané emoční setkání Žanety s maminkou – ať už šlo o citové setkání s vlastní maminkou, či o citové setkání se sebou jako matkou svého syna – nám uvolnilo cestu k dalšímu tématu dělohy: Domov.
Prožitek ztráty bezpečí “máminy sukně” a domova, který pro ni mámina sukně energeticky představovala, dovedl Žanetu vedle nouzového režimu pro přežití také k celoživotně nenaplněnému pocitu “Tady někde jsem doma”.
Pozn.: Nenaplněný emoční prožitek domova vede citově zraněné dítě a následně tedy i dospělého k celoživotnímu hledámí svého “Doma”. V dospělém věku pak následkem toho zasvětíme celý svůj život budování Domova, abychom na stará kolena zjistili, že vlastně budujeme něco, co ve skutečnosti v takové podobě ani nechceme či nepotřebujeme. Protože ať je to kdekoliv, prostě nám tam chybí to podstatné – ona již dávno ztracená mámina sukně.
No a totéž potkalo i Žanetu. Domovů sice našla i vybudovala ve svém životě několik, ale ať to bylo kdekoliv, doma to prostě nebylo. I přes všechny životní ztráty a také nové přiležitosti, kterých se vždy s vervou chopila a které rozvíjela … doma nic z toho nebylo. Dokonce ani její krásný malý byteček, který už si jen sama pro sebe a svého malého synka tak neuvěřitelně útulně a přitom prakticky zařídila, nebyl až do doby našeho setkání “Doma”.
Proč? Protože děloha … a v ní uložené bolestivé … “maminka mě ze svého domečku vystrčila”. Ať už to bylo početím s následnou interrupcí (jak se domníváme) anebo prostě jen dlouhodobě přerušenou energetikou vlivem hospitalizace … to není vlastně podstatné. Protože výsledek je tentýž. Ztráta.
Bolest dělohy nás u Žanety tedy v druhém sledu navedla k bolestnému stesku po mámině děloze a po domově. I to jsme nakonec emočně skrze konstelace usmířily a Žaneta si uvědomila, že doma je všude tam, kde je plnohodnotně emočně přítomna ona sama. A že momentálně je to dokonce už ona sama, která domov dávno vytváří a poskytuje. Sobě a svému synovi.
Předávaný vzorec
Z výše uvedeného je jasné, že oba vzorce (chybějící máma, chybějící domov) Žaneta zcela nechtíc a nevědomky prožitkově přenesla už na svého syna, který ji svým bolavým bříškem upozorňuje na totéž. A nikoho asi v této chvíli nepřekvapí, že i třetí (níže popsaný) prožitek je jen děděným a emočně dále kopírovaným vzorcem žen a matek Žanetina rodu s přesahem na syna.
Žaneta je ovšem vědomá krásná žena na cestě sebepoznání a naštěstí pro ni i pro budoucí kondici svého syna pochopila, že vše, co teď usmíří a emočně nasytí sama u sebe, to se promítne i k němu. Je ještě malý a mají tedy k tomu spolu ideální příležitost, než se odpoutá a přejde poznávat sám sebe skrze tátu. Tedy k tátovi.
Pozn.: Když totiž u dítěte vyprchá potřeba držet se máminy sukně (mezi 3-4 rokem života), nastává přirozená potřeba poznávat hodnoty, které mu do života přináší a které pro něho, rodinu a společnost tvoří otec. A tuto potřebu poznání je bezpodmínečně nutné dítěti naplnit.
I proto je super, že Žaneta se sebou a svými emočními zraněními pracuje. Je na cestě vědomého poznání sebe samy, aby naopak ona sama svými nenaplněnými potřebami z dětství nepřipoutávala svého syna k sobě a své děloze (a tedy i k domovu) déle, než je pro oba žádoucí a vhodné.
Setkání třetí: Interrupce
Během prvních dvou setkání jsme ze Žanetiny dělohy uvolnily a následně emočně nasytily její nenaplněné dětské potřeby “máma” a “domov” … a Žaneta tak už skutečně začala ve svých 30+ emočně dozrávat v ženu.
Čím více emocí se z dělohy při naší práci uvolnilo, tím více vnímala, že bolestivé napětí jejího podbřišku ve skutečnosti vychází od levého vaječníku. Ten se začal hlásit o slovo hned po první konstelaci a po druhé ještě zesílil.
Při třetím setkání jsme tedy zacílily již zcela konkrétně na onen bolestivý vaječník. Jaké překvapení, že přes veškerou pociťovanou bolest levý vaječník spal, byl v nečinnosti, zatímco pravý kmital okolo a hlásil “jsem přepracován a unaven, zachraňte mě někdo.”
Skrze práci s prožitky jsme se v konstelaci nakonec dopátraly zjištění, že se levý vaječník zastavil, když byl “odmítnut, zavržen, postižen” umělým přerušením Žanetina druhého těhotenství. Byl to onen levý vaječník, kdo tehdy vyslal vajíčko do života, následně však zrazen Žanetiným rozhodnutím tento jeho zdravý potenciál nevyužít, ba přímo zazdít. Je to vnímavý orgán a tak se zablokoval v nepochopení – co má teda dělat? Jaká je vlastně jeho funkce?
V úplné hloubi na pozadí hry s vaječníky ale bylo především dlouhodobě nevnímané a zcela upozaděné přesvědčení Žanety o tom, že zradila sebe samu, když se vzdala svého mateřství. Přijala totiž za svou vůli muže, se kterým otěhotněla, vzdát se jejich společného dítěte. Žaneta tím vnitřně zcela potlačila svoji přirozenost a potřebu být při tomto muži ženou – matkou.
S potratem se nijak neztotožnila, ani nesmířila. Prostě se hodila do módu: čas všechno zahojí. Její dobře známý a osvědčený mód pro přežití. Ale není to pravda. Čas nic nehojí, čas jen dává zapomenout.
Pozn.: Čas bolestný prožitek nijak nezhojí. Čas dá zapomenout vědomému prožitku tím, že tento prožitek během prvního měsíce (udává se 21 až maximálně 28 dní) zasune jen o něco hlouběji do podvědomí. Pod tlakem dalších nových prožitků se pak ten původní propadá hlouběji a hlouběji a hlouběji. Stres z něj ale neodeznívá, to napětí neusmířeného prožitku nikam neochází. Plnohodnotně v hlubinách podvědomí dále pracuje, jen nevnímáno, neviděno, neslyšeno, zapomenuto. Námi. Nikoli však naším tělem. A dříve nebo později nám způsobí vtipné zdravotní brikule, abychom ho zase vzpomněli a vnitřně ho sami v sobě usmířili.
V případě Žanety tedy neusmířený prožitek potratu způsobil bolesti na levém “emočně ucpaném” vaječníku a s velkou pravděpodobností by v dlouhodobém horizontu vedl k neschopnosti znovu otěhotnět. Nikoli proto, že by měla Žaneta nějaký reálný zdravotní hendikep. Prostě “jen” nevědomky zamítla s přerušením těhotenství činnost levého vaječníku, zatímco pravý tím dohnala k úplnému vysílení, když na její přirozeně střídavý ženský cyklus zůstal sám.
Při práci s bolestivým vaječníkem jsme samozřejmě neusmířený prožitek potratu usmířily a emočně Žanetu vyladily na přijetí role při novém muži, pro kterého chce vyzrát a postupně také zraje v opravdovou ženu Ž, připravenou a zralou být vědomou matkou jejich společného dítěte, jak si z hloubi srdce přeje.
A co dál?
Máme před sebou práci s tématem ženství a mateřství, práci s tělem – s přijetím těla a všechny tyto krásné věci, které s určitým vývojovým stupněm sebepoznání ženy souvisí, a kterými mohu na nějaké úrovni v rozsahu svých schopností a dovedností Žanetu ještě provést. Do chvíle, kdy přijde na to, že je to ona, kdo si umí, může a chce dál už posvítit na cestu sama.
A na ten okamžik se moc a moc těším. Protože o tom má práce je.
Posvítit, ukázat jak rožnout lucernu a nechat jít …
S láskou a úctou – Žanetě pro radost a druhým ženám pro inspiraci – sepsala BaRu-Aru *Amarelis
