Střípek do mozaiky sebepoznání … příspěvek byl zveřejněný na našem původním webu Andělské pošty dne 14.05. 2019
Marcela (43) mě požádala, zda bych jí mohla na dálku léčit mozek. Řekla jsem, že nemohla, protože se nevymezuji jako léčitelka a nemyslím si, že energetické léčení má smysl bez znalosti příčiny. Domluvily jsme se tedy nakonec na diagnostice příčin jejího stavu skrze automatickou kresbu.
V následujících řádcích vyčteš, kam až může dojít potlačování sebe sama, abys byla pro sebe i pro ty druhé domněle přijatelná. Jako žena.
Následující řádky jsou spíš pro otrlé čtenáře.
Přijde mi ale důležité zde toto téma sdílet. Marcela totiž není první žena, u které jsem se s tímto rodovým vzorcem setkala. Je ale první s tak rozsáhlými zdravotními následky. Takže Marcelo díky za možnost Váš příběh načíst a sdílet. Je to až šokující, kam nás může dovést podvědomé nastavení rodového vzorce mnoha generací žen, že žena je hodna být ženou svého rodu jenom tehdy, je-li matkou … přestože na to třeba není ani zralá. Takže ženy, proboha, vzpamatujme se a buďme samy sebou. Ženami. Bez podmínek vůči sobě samým.
—
Marcela má mozek poškozený následkem infekce. Projevuje se jí to stavy, které nejsou pro takto mladou krásnou ženu k pokojnému žití. Kdysi úspěšná manažerka se dnes plouží bytem od postele ke stolu a je jako tělo bez ducha. Většinu dne proleží v bolestech a křečích. Myšlenkou upnutá na to, aby jí někdo pomohl její mozek vyléčit.
Pod tíhou svého stavu je Marcela bohužel skálopevně přesvědčená, že příčinou jejích strastí je prodělaná infekce. Obviňuje se za prožitek tělesné přitažlivosti s mužem, který si z lásky dopřála … a za který takto krutě zaplatila. Obviňuje sebe, obviňuje jeho, topí se v sebelítosti a zmaru, je nešťastná. Chce jediné – zdravý mozek.
Její situace opravdu musí být velice náročná, možná přímo zoufalá. Proto také dělá zoufalé věci. Upíná se k pomoci lidí zvenčí, prosí je o energie na dálku a z invalidního důchodu je ochotna zaplatit kde co … aniž by si připustila fakt, že svou situaci může ovlivnit jedině ona sama.
Nemocná děloha = nemocný mozek
Protože vidím věci za věcmi a jdu vždycky k jádru, považuji celou infekci a následné poškození mozku až za následek nějaké příčiny. Sama ve svém životě uplatňuji přístup, že chceme-li léčit následky, musíme nejprve poznat, pochopit a uzdravit jejich příčiny. Až jsem s tím někdy i trochu otravná. Ale nemůžu si pomoct. Prostě mi to tak funguje.
Až dosud jsem si myslela, že nemoci centrální nervové soustavy (tedy i mozku) jsou nemoci vzniklé následkem emočních bloků ze vztahu s otcem, potažmo s Bohem Otcem. Vnímala jsem to jako téma mužského principu, mužské rodové linie. Jaké tedy bylo moje překvapení … Člověk se má pořád příležitost učit.
Příčinu jsem v případě Marcely našla v obrácené logice mateřství a ženství několika generací žen jejího rodu. V popření principu života.
Jak se nám ukázalo skrze automatickou kresbu, ženy a matky Marcelina rodu energeticky vyrůstaly a sílily od svých dětí, namísto toho, aby děti energeticky rostly a sílily od svých matek. Zkusím tuto informaci zjednodušit a omezit se na toto: aby žena v Marcelině rodu byla právoplatnou ženou, musí mít dítě. Jedině tehdy je / se cítí být jako žena přijatelná. Což je teda děsivé popření sebe sama, svého ženství, principu mateřství, úcty k sobě, k ženám svého rodu, k životu, který přichází skrze dělohu atd. Ne nadarmo tedy přišla takto zásadní nemoc k Marcele právě skrze dělohu.
Nenechme si sežrat papír !
Možná se ti, čtenáři – čtenářko, zdá, že to tu výše uvedenými větami dramatizuji. Ale nedramatizuji.
Popíšu ti ještě další závažnou věc Marcelina příběhu. Čteš to přeci proto, aby ses inspiroval/a.
Přirozenou stranou věcí minulých je na časové ose vždycky strana levá. Věci následné se zapisují doprava. To známe asi všichni … třeba z hodin dějepisu. To samé pravidlo samozřejmě platí i v rodové systemice a tedy v energetických principech, se kterými pracuji. Co je minulé, to je vlevo. Co je následné, to je vpravo.
Při diagnostice příčin Marcelina stavu se nám skrze automatickou kresbu postavila na levou stranu malá čtyřletá Marcela (na obrázku vidíte jako střapatého ježka úplně vlevo dole). Dobře, to je O.K., kresba vždycky někde začíná a pak se vyvíjí. No a vyvíjela se. Marcelina matka se nepostavila za Marcelu, jak by se dalo čekat, tedy doleva (do minulosti) … ale před Marcelu, tedy doprava (do věcí následných) / (na obrázku vidíte jako svislou čáru s oválem nahoře). Systematicky to de facto znamená, že je to Marcela, kdo si svou matku porodila. No uznejte, to je vývojově nesmysl. Dále se před dospělou matku (tedy doprava) postavila Marcelina matka jako malé dítě (malý oválek), před ni její matka (dospělá, velký ovál). Ta se pak dále vpravo projevila znovu jako dítě, energetický zdroj pro svou matku, která následovala vpravo. A takto se to odvíjelo stále doprava ve vzoru dítě/matka – dítě/matka – dítě/matka … tedy dítě porodí matku, ta se stane dítětem a jako dítě porodí svou matku … až těch 7 generací žen obsadilo takhle dva papíry s jedním a tím samým vzorcem … děti rodí své matky. Biologicky to nejde. Ale energeticky ano. Tak si to převeďme do řeči energetiky: děti Marcelina rodu energeticky dotují své matky. No hrůza. Zátěž pro ně jako blázen.
Ženy minulosti se v kresbě nacpaly do budoucnosti. Nepřijaly zákonitosti zrození, života a smrti. Tedy – jinými slovy – zcela popřely principy života.
Tlak, kterému tím živou Marcelu vystavily (tyto už dávno mrtvé ženy jejího rodu), se za 7 generací rozrostl geometrickou řadou. U rodových zátěží to totiž zpravidla chodí tak, že když má dědeček 1 dioptrii, jeho syn má 2 dioptrie, jeho vnuk už 4 dioptrie a další dítě v řadě bude skoro slepé. Dokud si někdo nevšimne toho, že se tam dědí nějaký nezdravý vzorec. Jako v případě Marcely, kde by se také jistě dala vystopovat podobná somatizace rodového vzorce u její matky, babičky, prababičky, praprababičky ….
Co je na tom alarmující a pro Marcelu zcela osudové – těchto 7 generací žen obsadilo Marcele veškerý volný prostor, který měla už jako dítě k tomu, aby mohla hledět vstříc životu, vstříc budoucnosti. Tedy doprava. Cílem Marceliny systemické práce by tedy mělo být posunout se před ženy svého rodu. Aby ona byla vpravo.
Kam koukáš, tam jedeš … říkají bikeři.
Zjednodušeně se tedy dá říci, že Marcela nemá (díky rodovému vzorci popírání života) prostor hledět dopředu, doprava, do života, ale je nucena hledět na druhou stranu. Nebojme se říci – ke smrti. Neznamená to, že by umírala. Ale vidíme, co vidíme … že je z ní vlastně živoucí mrtvola. Proč by tedy v takovém případě sloužila Marcele centrální nervová soustava, když ji při pohledu doleva k ničemu nepotřebuje? Dokud tento vzorec nezvrátí, samozřejmě.
Holky, spojme síly 🙂
Motivem k uzdravení tohoto patologického vzorce „proti směru života“ by Marcele mohlo být, že sama jako matka tento vzorec zcela nevědomky a neúmyslně poslala skrze svoji dceru dál. Nabízí se tedy trochu krutá řečnická otázka … jaký dopad může mít tento děsivý vzorec nevědomého popření ženství, mateřství a principů života na její dceru, jestliže s tím Marcela teď hned něco neudělá?
Nijak tragický dopad to mít samozřejmě nemusí. Není důvod a není úmysl se strašit. Vesmír vždycky přesně ví, co dělá. A zpravidla nám dává hodně šancí pochopit a pracovat. Vše je tedy jen o tom, jak Marcela tento svůj případ pochopí a rozhýbe v praxi. Zda vystoupí ze sebelítosti a začne s tím něco dělat. Ve prospěch sebe, své dcery, jejich zdravého ženství … ve prospěch života.
Naštěstí pro Marcelu je už její dcera dost velká na to, aby se i ona sama za sebe mohla vydat cestou uzdravení úcty k sobě jako k ženě. Ta cesta vede skrze svoji dělohu, skrze dělohu matky, skrze vztah k matce a skrze přijetí faktu, že všechny ty zoufalé ženy jejich rodu to prostě lépe neznaly a neuměly a tedy dozajista nenastavily tento nešťastný vzorec záměrně. To je ale až vyšší level, kterým jsme zamluvili to podstatné … kde začít to klubíčko Marceliny zdánlivé beznaděje rozmotávat … teď hned …
Kudy tudy do Bavorova?
Já jsem toho názoru, že o pozornost si teď říká hlavně Marcelina čtyřletá vnitřní holčička (Marcelina podosobnost), která byla na začátku kresby. Ta malá čtyřletá holčička, u které něco začalo. To zoufalé vnitřní dítě, které vůbec nemá prostor žít a přitom ten prostor nutně potřebuje. A potřebuje ho proto, aby se mohla svobodně hýbat i dospělá Marcela. Ta čtyřletá holčička, která až doteď neměla jiné komunikační nástroje než nemoc a nevěděla tedy jak jinak vyjádřit svou zásadní životní potřebu … být malá.
Techniky na to jsou … na emoční vyzdravení vnitřního dítěte. Tak Marcelo … do toho. Nemusí Vám to přinést nic jiného než to, co už znáte. Tedy bolesti a útrapy. Ale také Vám to může přinést velké věci … třeba uvolnit cestu vstříc životu. To už je na Vás. Já pro Vás pojmenovala příčinu a namalovala energetický obraz a moc Vám fandím.
S láskou a úctou
BaRu-Aru
Článek patří do série textů s názvem: “Střípek do mozaiky sebepoznání”.
V této sérii jsem doposud publikovala:
- Část 5: Vyléčíte mi můj mozek?
- Část 4: Proč se se mnou nebaví kamarádka?
- Část 3: Už se nechci trestat za to, že se mám dobře !
- Část 2: Proč mám málo peněz, klientů a lásky?
- Část 1: Jak překonat pýchu a stát se šťastným pakem